Dopady ruského státního rozpočtu na vývoj ruské ekonomiky
Když v září 2011 odstoupil respektovaný Alexej Kudrin z pozice ministra financí, pro velkou část pozorovatelů to představovalo signál změny v ruské fiskální politice. Kudrin se ani nijak netajil tím, že není schopen spolupracovat s tehdejším prezidentem a současným premiérem Medvěděvem. Hlavním kamenem sporu mezi oběma nebylo nic menšího než otázka výdajů ze státního rozpočtu, a to hlavně v sociální oblasti. Podle bývalého ministra financí narostly do takové míry, že již začaly být hrozbou i pro samotný rozpočet, a to hlavně v mandatorní oblasti. Jak se zdá, ani jeho nástupce Siluanov nesdílí nadšení ze zvýšeného utrácení. Debaty o parametrickém nastavení rozpočtu se projevily hlavně nyní, kdy se projednává rozpočet na roky 2013-2015.
Situace se nicméně nezdá nijak alarmující. Rusko za prvních sedm měsíců roku 2012 vykázalo přebytek rozpočtu ve výši 0,9 procenta HDP. Relativně vysoké ceny ropy také umožňují plnění Státního rezervního fondu a Fondu národního bohatství, které dohromady dosahují zhruba 22 procent hrubého domácího produktu. I kdyby tedy nastala situace z let 2009 a 2010, kdy Rusko zaznamenalo deficit státního rozpočtu ve výši 5,9 procenta HDP, respektive 4,1 procenta HDP, bude mít dostatek prostředků k jeho pokrytí.
Pro Rusko nejsou vyhlídky jen růžové. Důvodem je totiž fakt, že cena ropy v posledních měsících zaznamenává spíše sestup. Z ropy, spolu s dalšími komoditami, pochází přibližně jedna třetina hrubého domácího produktu, daná skupina má nezanedbatelný podíl i na vývozu. Podle korigovaného rozpočtu z května 2012 měl proficit rozpočtu dosáhnout 0,1 % hrubého domácího produktu. Takový odhad byl ovšem založen na předpokladu, že průměrná cena ropy typu Urals na světových trzích bude kolem 115 dolarů za barel. Takový předpoklad se ovšem nenaplnil a ropa dnes dosahuje ceny jen zhruba kolem 102 dolarů. I proto předpokládají ruští odborníci, že se rozpočet znovu přehoupne do deficitu. Na příští roky se nicméně bude rozpočet tvořit podle nového pravidla, kdy cena bude vycházet z průměrné ceny za několik posledních let. Tím by se mělo docílit přeci jen omezení výdajů, na druhou stranu ale případný pokles cen může působit problémy.
Poptávka po zemním plynu v Evropě v současné době stagnuje a vývoj v oblasti dluhové krize nevěstí nic dobrého pro obnovení jejího růstu. Evropské trhy jsou stále ještě přezásobené plynem a spíše než možnosti zvyšovat dodávky se společnosti zabývají tím, jak dodávky omezit. Gazprom se tak musí ohlížet i na jiné vývozní trhy, ovšem zde je jeho pozice ještě nejistější. V Číně, která byla dlouhou dobu považována za možnost, jak diverzifikovat portfolio odběratelů, naráží ruský vývozce na neochotu přistoupit na světové ceny. Z hlediska čínské ekonomiky, která stále stojí hlavně na černém uhlí, není dohoda s Gazpromem prioritou. Navíc, proti Gazpromu stojí další možní vývozci, ať již Austrálie nebo blízkovýchodní státy. Ropa je v tomto ohledu sice přeci jen vůči krizi více imunní, ale nelze mluvit o nějakém výrazném rozdílu.
V tomto kontextu začínají dostihovat prezidenta Putina jeho předvolební sliby, kterých rozhodně nebylo málo. Podle některých odhadů (Fitch) by jejich splnění stálo naprosto gigantických 161 miliard dolarů. Jedním z takových slibů bylo například vyrovnání platů akademických pracovníků na úroveň dvojnásobku průměrné mzdy platné v regionu, a to do roku 2017. Takového výsledku bude pravděpodobně nemožné dosáhnout již jen proto, že plánované výdaje na zdravotnictví a školství mají klesat. Jejich dofinancování má být následně zajištěno z jiných zdrojů, například z místních rozpočtů.
Vzhledem k tomu, že již nyní je deficit v oblasti sociálních výdajů ve výši 135 miliard rublů a 89 miliard dosahuje nedostatek prostředků pro krytí deficitu na penzijním účtu, je politika ruské vlády zaměřena na redukci těchto výdajů. Zde ovšem dochází ke sporu mezi ministerstvem pro hospodářský rozvoj a obchod, které má na starosti především hospodářský růst a ministerstvem financí s jeho primární starostí o fiskální vývoj a inflaci. MERTu, byť neoficiálně prostřednictvím náměstka ministra, se hlavně nelíbí omezení v sociální sféře.
Zcela proti omezením v sociální sféře jde posílení vojenského rozpočtu. Ministerstvo obrany by tak mělo dostávat zhruba pět až šest procent hrubého domácího produktu. Takový podíl překračuje většinu světových zemí. V případě USA dosahuje podíl výdajů na obranu k HDP zhruba 4,7 procenta. Rusko také uvažuje o návratu svých základen do Vietnamu nebo na Kubu, tedy do oblastí, ze kterých právě Putin na začátku svého prvního volebního období odešel pro vysoké náklady, které nic nepřinášely. Je zřejmé, že pokud se plán uskuteční, dojde ke zvýšeným nákladům na zahraniční vojenskou přítomnost.
V kontrastu s navyšováním vojenského rozpočtu jsou zprávy o snižování prostředků na ruskou obdobu amerického Silicon Valley, tedy Skolkovo. To mělo být hlavním centrem inovací, přičemž se plánovalo, že přitáhne špičkové vědce a odborníky z celého světa a konečně Rusko zbaví již tradiční závislosti na cenách ropy. Podobně došlo i k omezení financování tolik palčivého problému, jaký představuje dopravní infrastruktura. I zde se jedná o prostředek, jak dosáhnout alespoň částečného vytvoření podmínek pro jinou ekonomiku, než jen tu založenou na příjmech z prodeje surovin.
Při sestavování rozpočtu mělo ministerstvo financí, respektive ruská vláda, na výběr ze tří oblastí, které bude financovat v plném rozsahu, tedy obrany, penzijní reformy nebo platů zdravotníků, učitelů atd. Logika zněla tak, že peníze jsou na plné financování pouze dvou z nich. Zdá se tedy, že rozhodnutí padlo na posílení obrany a pokrytí deficitu penzijního fondu. Naproti tomu přijdou zkrátka učitelé, zdravotníci a jiní. Takový vývoj lze jen těžko považovat za pozitivní, jelikož nijak nepřispívá k nesurovinovému růstu. Rusko samozřejmě nezkrachuje, naopak, může takto fungovat i po dlouhou dobu, nicméně jeho závislost na cenách ropy se nesníží.
Karel Svoboda
1651