Infobox: Provázanost politické sféry s velkým byznysem aneb kdo je kdo v Arménii?

Tato analýza je v podstatě doplněním rozšířené SWOT analýzy o investicích v Arménii, která se jen povrchně dotýká propojení arménského byznysu s politikou. Mezi nejvlivnější politiky v zemi patří pochopitelně prezident Sargsjan a hlavními oporami v jeho politicko-obchodní pyramidě jsou majitel spol. Mika Limited Michail Bagdasarov, majitel spol. Flash Barseg Beglarjan, poslanec Samvel Aleksanjan….

poslanec Ruben Ajrapetjan (oligarcha s údajným napojením na kriminální podsvětí), generální prokurátor Agvan Ovsepjan (spojen s poslancem Samvelem Aleksanjanem), zeť Serže Sargsjana Mikael Minasjan (vlastní síť kaváren Džazve a je představitelem Philipp Moris v Arménii), poslanec Arutjun Pambukjan, bratr Serže Sargsjana „Sašik“ Sargsjan a podnikatel Grant Vardanjan (Grand Holding, ačkoliv se v poslední době dostal do problémů se státními orgány a premiérem Sarkisjanem). S bývalým prezidentem Robertem Kočarjanem (1998-2008) je spojen zejména velmi vlivný opoziční sponzor Gagik Cakurjan – u vlády se nachází Sargsjanova Republikánská strana v koalici s několika dalšími malými politickými stranami, zatímco do opozice se uchýlila strana Prosperující Arménie, která ve volbách v roce 2012 získala okolo třetiny hlasů a kterou neoficiálně vede duo Robert Kočarjan – Gagik Cakurjan. S Kočarjanem je údajně spojen také argentinský podnikatel arménského původu Eduardo Eurnekjan (vybudoval terminál na mezinárodním letišti Zvartnoc ad.), podnikatel Samvel Majrapetjan a další. V průběhu několika posledních let se tak vytvořily dvě podnikatelsko-politické pyramidy v čele se Sargsjanem a Kočarjanem, které jsou sice nyní rozděleny na vládu a opozici, ale obchody mezi nimi nadále čile prohíhají.

Ovik Abramjan – předseda arménského parlamentu (potvrzen ve své funkci koncem května 2012). Začínal jako ředitel závodu na výrobu alkoholu (Artašat), od roku 1995 poslanec, účastnil se privatizace Araratského cementárenského závodu (získal třetinu akcií) a Artašatské konzervárny (zde má kontrolní balík akcií). V roce 2000 se stal ministrem územní správy, údajně reguluje spory mezi oligarchickými skupinami. Kontroluje značnou část hazardního byznysu v zemi (hlavně okolo Artaštatu). Hodlal nahradit na postu předsedy vlády Andranika Marganjana (premiér v letech 2000-2007). Majitel 10 plynostanic za Jerevanem, firmy na zpracování zemědělských produktů ArtFood a benzínových stanic po celé Arménii. Jeho příbuzná Karine Pogosjan je poslankyní arménského parlamentu a Abramjan usiluje o zvolení svého syna do čela Artašatu, aby z něj pak udělal guberánora Araratského kraje (Artašat je správní centrum Araratského kraje). Napjaté vztahy s premiérem Tigranem Sarkisjan.

Ruben Ajrapetjan – prezident Arménské fotbalové federace, faktický majitel fotbalového klubu FK Pjunik. Je jedním z „tabákových králů“ Arménie, který začínal kariéru jako zástupce ředitele PO Armtabak a poté od r. 1998 se stal předsedou představenstva této společnosti. V r. 1999 vykoupil část akcií arménsko-kanadského Grand Tobacco a poté i zbývající akcie. Převzal závody Bžni, Bjureg, ale vlastní i další firmy a podniky (Rumava – maloobchodní prodej stavebních materiálů, kovových výrobků), Charur (výroba tkání, látek, textilní průmysl), Bambak (obilí), Pjunik Fa (sportovní sféra), Avan-91 (alkoholické nápoje), Avant (restaurace, bary, kavárny), Noralusin (organizace dovolené a zábavy). Řada společností zapsána na jméno otce Rafika Ajrapetjana, početná a vyzbrojená ochranka. Poslanec v letech 2003-2012, odstoupil v červenci poté, co ochranka v jeho restauraci Arsnakar zbila 5 vojenských lékařů natolik brutálně, že jeden z nich zemřel v nemocnici.

Vardan Ajvazjan – předseda parlamentní komise pro ekonomické otázky, bývalý ministr ochrany přírody (2001-2007). Podle některých zdrojů měl zabezpečovat Kočarjanovi přístup a kontrolu nad největšími nalezišti nerostných surovin, především vzácných kovů a drahokamů. Prý měl od americké společnosti Global Gold vymáhat úplatek 3 miliony dolarů za právo těžit na nalezištích zlata, které spol. vykoupila od místního podnikatele. Objevila se řada dohadů, že ministr dával licence na osvojení nalezišť společnostem, které vlastnili jeho příbuzní a přímí podřízení. Byl jedním ze zakladatelů televizní spolčenosti Kaim a měl těsné vazby na banku Konversbank. Má vazby na byznys v Gruzii (narodil se v gruzínském lázeňském městě Boržomi).

Samvel Aleksanjan („Lfik Samo“) – dříve dovážel ženské spodní prádlo, od roku 2003 poslanec, jeden z nejbohatších lidí v Arménii a oligarcha blízký k prezidentovi Sargsjanovi (ačkoliv panují dohady o jejich napjatých vztazích). Bývalý obchodní partner staršího syna bývalého prezidenta Serdaka Kočarjana v oblasti dovozu mobilních telefonů do Arménie, majitel několika sítí obchodů s potravinami (Jerevan-City, Lusastch Kaisr), dovoz farmaceutické produkce. Má jednu z největších a nejlépe ozbrojených ochranek v Arménii. Majitelem společnosti Alex Group (monopolní dovoz cukru, másla a oleje do Arménie).

David Arutjunjan – předseda parlamentní komise pro právní otázky, hlava delegace Arménie v PASE, bývalý ministr spravedlnosti (1998-2007), člen vedení Republikánské strany. V posledních více než deseti letech údajně formoval právní strukturu arménského oligarchického systému. Podle některých zdrojů je vzdáleným příbuzným R. Kočarjana. Údajně zabezpečoval „právní ochranu“ pro všechny obchody, nezákonnou privatizaci a Kočarjanův byznys s počátkem v privatizaci spol. ArmenTel. Jedním z hlavních zdrojů jeho příjmů byla advokátní kancelář Bratři Arutjunjanové, který vlastní dva jeho bratři (za jisté finanční obnosy prý přes svého bratra řešili všechny problémy podnikatelů se soudy). Spolu s bratry vlastní spol. Kornet.

Georgi (Griša) Arutjunjan – bývalý zástupce ředitele Služby národní bezpečnosti (SNB) Arménie a náměstek ministra obrany. Pochází z Náhorního Karabachu. Má velmi blízko k prezidentovi, v 90. let zapleten do defraudace peněz pro výstavbu vojenské infrastruktury, poté přešel do Ministerstva obrany k Sargsjanovi. Od roku 1999 kontroloval se souhlasem Sargsjana export černých a barevných kovů. Po roce 2000 se jeho jméno začalo objevovat v tisku, protože získal díky svým funkcím jeden z největších obchodních domů v Jerevanu. Vedl firmu, která vyvážela z Arménie banány, poté byl díky tomu odvolán z SNB, je majitelem jedné z největších stavebních společností v Jerevanu Griar (ředitelem je zeť Arutjunjana Artur Jaldanjan).

Armen Avetisjan – bývalý ředitel Celní služby (vedl ji 7 let), který údajně kontroloval systém pašování a schémat k osobnímu obohacení sebe a vlivných státních úředníků. Podle zdrojů může být majitelem nočního klubu v Londýně, sítě obchodů Zara v Arménii, parfumérie a hotel Golden Palace v Jerevanu. Nedaleko lyžařského a lázeňského městečka Cachkadzoru Avetisjan údajně staví hotel pro S. Sargsjana (na stavbu už bylo utraceno okolo 35 mil. USD).

Vladimir Badaljan – poslanec od roku 1990, Kočarjanův švagr a jeden z jeho největších obchodních partnerů, bývalý ředitel Spitakského cukrovaru (ve Spitaku se narodil). Ovlivňoval privatizace a přeprodej velkých chemických podniků jako Chimreaktiv a Polivinilacetat, byl jedním z údajných účastníků zpronevěry „řeckého úvěru“ v hodnotě 10 mln. USD v roce 2001 od řecké vlády pro rozvoj zemědělství v Arménii (pohyboval se dlouhá léta v zemědělském sektoru). Byl také inciátorem řady arménsko-gruzínských obchodních dohod a neveřejných (ale poměrně blízkých) vztahů Roberta Kočarjana a gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho. Za Arménii je první osobou v Asociaci rusko-arménského obchodní spolupráce (ARADES), přes kterou měl Kočarjan lobbovat své politické a ekonomické zájmy v Rusku.

Artur Bagdasarjan – je od roku 2008 tajemníkem Rady bezpečnosti, bývalý předseda parlamentu (1995-2008), poslanec (1995-2008), lídr Strany zákona, kterou měl zakládat pod osobní kontrolou tehdejšího ministra a dnes prezidenta Serž Sargsjana. Údajně chránil byznys svých partnerů v politice: Arkadije Ambarcumjana (Deržava), Artaka Sarkisjana (SAS), Grigora Markarjana (Belladžo), Aleksana Petrosjana (MAP), Sajada Zacharjana (Argali Group), Samvela Balasanjana (Agavni) a dalších. Po odchodu z postu předsedy parlamentu se velká část byznysmenů z jeho frakce stala „nezávislými“ a ochranu jim měl začít poskytovat sám Robert Kočarjan.

Michail Bagdasarov – údajně udržuje velmi dobré vztahy s ruskou byznys-elitou. Zpočátku nedisponoval velkým startovním kapitálem, od roku 1998 pak vede na trhu s benzínem a ropnými produkty. Se souhlasem R. Kočarjana a S. Sargsjana (na jeho rozkaz spolupracoval s Bagdasarovem osobně náčelník celní správy Armen Avetisjan) měl vytěsnil z trhu všechny nekontrolované dodavatele ropných produktů. M. Bagdasarov a jeho společnost Mika Limited (zaregistrovaná ve Velké Británii) se zabývala velkými dodávkami benzínu do stanice Airum, kde se benzín a nafta přeprodávala pěti společnostem, kontrolovaným S. Sargsjanem, které se zabývaly maloobchodním prodejem. Mika Ltd. se kromě obchodu s ropnými produkty zaměřovala na obchod s bavlnou v zemích SNS, Pobaltí, Itálii, Velké Británii a Švýcarsku. V průběhu několika měsíců, kdy byl premiérem Vazgen Sargsjan, byl Bagdasarov zbaven monopolního postavení a na trh se opět vrátili druzí dodavatelé. V letech 1999-2000 ale Bagdasarov plně obnovil své pozice v dovozu ropných produktů. Účastnil se privatizace Razdanské cementárny (za 150 000 USD). Po zahájení činnosti cementárny byly všechny stavební firmy, získávající státní zakázky, prakticky nuceny kupovat cement vyrobený v Razdanu. Celníci a daňové úřady nutili kupovat razdanský cement i další stavební firmy. Dále se Bagdasarovu podařilo „privatizovat“ Armsberbank (za 300 000 USD) a pak jej prodat ruskému VTB. Odkoupil 50 % kapitálu arménské letecké společnosti Armavia.

Barseg Beglarjan – údajně jeden z hlavních obchodních partnerů S. Sargsjana (společně s M. Bagdasarovem), pochází z Náhorního Karabachu. Vlastní největší společnost s naftou na arménském trhu – Flash. Ze čtvrtiny zásobuje arménský trh s ropnými produkty a také vlastní 55 % spol. Karabach Gold v Náhorním Karabachu, 80 % Flash Plus, 10,5 % pojišťovny Allianz, jeden ze spolumajitelů Araratbanku.

Gagik Beglarjan („Černý Gago“) – bývalý primátor Jerevanu (v letech 2009-2010), člen Republikánské strany prezidenta S. Sargsjana od roku 2006, obchodní zájmy soustředěny na lehký průmysl, nemovitosti, obchody s pozemky (nezákonné stavitelství v centru Jerevanu a „zelených zónách“), vlastní jerevanský závod Metax. Snaží se své příbuzné dosadit do vedoucích postů pro správu jednotlivých částí Jerevanu. Jeho bratr Akop vedl Agenturu pro státní nákupy. V červnu 2012 byl jmenován ministrem dopravy a spojů.

Gagik Cakurjan – hlavní sponzor  a postava pseudoopoziční strany Prosperující Arménie, která se dodnes údajně nachází pod vlivem bývalého prezidenta Roberta Kočarjana (prezidentem v letech 1998-2008) a právě tohoto vlivného kontroverzního podnikatele. Patrně nejvlivnější stínový podnikatel. V minulosti byl jako pracovník Ministerstva vnitra údajně souzen za znásilnění. Vlastní koncern Multi Group, který se skládá z řady podniků: pivovar Kotayk v Abovjanu, Abovjanský závod měřících zařízení, farmaceutická firma v Jerevanu, síť obchodů s nábytkem Mek, Aviaservis, síť benzínek Multi Leon, spol. na zpracování kamene Multi Stone, vinařský a lihový (koňak, vodka) závod Ararat Noy (nachází se naproti legendárního koňakového závodu Ararat), Araratskou cementárnu a další aktiva. V některých sférách vládne jako monopolista – jeho rodina téměř plně kontroluje výrobu medu v Arménii. Jeho lidé kontrolují TV spol. Kantron, má aktiva v zemích SNS a jižní Evropě (Balkán). Od roku 1997 je hlavním obchodním partnerem Roberta Kočarjana (disponuje jměním okolo 1 miliardy USD).

Artur Džavadjan – předseda Centrální banky (CB) od roku 2008, v letech 2003-2008 byl zástupcem předsedy CB a majitelem Arminvestbanky. Kontroluje spol. Genon (ta ovládá kontrolní balík akcií dané banky), pak svůj podíl v bance prodal dvěma Ukajincům arménského původu. Mezi jeho nové partnery patřil údajně přes nastrčené osoby Robert Kočarjan. Džavadjan byl ve vedení skandálně zbankrotované banky Armenia, zakládal banky a otevíral směnárny přes nastrčené osoby. Ovládá arménský region Syunik a údajně se svými obchodními partnery vytvořil příznivé podmínky pro pašování z jižních hranic do Jerevanu. V Jerevanu jej má chránit prezidentův bratr „Sašik“ Sargsjan.

Armen Gevorjan – vicepremiér, ministr územní správy. V době vlády Kočarjana byl jeho asistentem ve vládě. Účastnil se prakticky všech obchodních projektů Kočarjana. Těsně spojen s bývalým vicepremiérem Armenem Sarkisjanem, který nyní žije v Londýně.

Gagik Chačatrjan – bývalý náměstek ministra zemědělství a náčelník Celní služby, nyní ředitel Výboru pro státní příjmy (má na starosti zejména výběr daní), jeden z nejbližších příbuzných bývalého ředitele Služby státní ochrany generála Sarkisova, který měl být podle některých údajů vzdáleným příbuzným Kočarjana. Má se prý jednat o jednoho z nejzkorumpovanějších úředníků. Majitel supermarketu Gallaxy, kavárny Santa Fé, obchodní sítě Fila a Červená karkulka, firem Sovrano, Savos grupp, Apeiron a ještě další asi desítky objektů. Velký dovozce sladkostí a vodky. Svého postavení využívá v boji s konkurencí. V roce 2012 vložil 200 milionů Euro do nákupu čokoládové továrny v rakouském Salzburgu.

Karen Karapetjan – v letech 1996-2001 ve vedení společnosti Armenergo, poté generální ředitel ArmGazpromu (2000-2011), působil v čele banky Areksimbank (ta poté přešla do struktur Gazprombanku), v letech 2010-2011 primátor Jerevanu. V prosinci 2011 byl jmenován prvním viceprezidentem ruské společnosti Gazprombank (má na starosti vztahy banky s bývalými post-sovětskými republikami). Údajně kontroluje značnou část plynárenské infrastruktury v zemi a společnost pro výrobu plastového potrubí pro plynofikaci (faktický monopol), hlavním obchodním partnerem jeho bratr Samvel, který úspěšně podniká v Rusku – je majitelem Tashir Group (výrobní a stavební materiály, obchodní centra, síť restaurací a hotelů, sanatorií), koncernu s více než 200 společnostmi (přes 30 000 zaměstnanců), je obchodním partnerem prezidenta Svazu Arménů Ruska Ara Abramjana. Karen byl vedoucím Tashir Group v Arménii se zaměřením se na nemovitost, stavebnictví a sféru služeb (restaurace, kavárny, pizzerie, hotely). V rámci politické kariéry se o něm uvažovalo jako o premiérovi a poté získal funkci vedoucího aparátu prezidentské administrativy.

Samvel Majrapetjan – jeden z hlavních byznys-partnerů ex-prezidenta Kočarjana a vicepremiéra Armena Gevorkjana (Majrapetjan je kmotrem téměř čtyřicetiletého Gevorkjana) hlavně v oblasti elitních nemovitostí v Jerevanu. Nominální vlastník TV kanálu H2, který mu pomáhal zakládat známý ruský podnikatel arménského původu Senik Gevorkjan.

Andranik Manukjan – bývalý poslanec, v letech 2001-2007 ministr dopravy a spojů, dlouhou dobu byl ředitelem spol. AvtoVAZ Armenia (odtud i jeho přezdívka Servis Ando – Andranik ze servisu). Založil spol. Ararat-Lada, která se zabývala prodejem ruských automobilů v Arménii (přes Turecko či Gruzii s pomocí turecké spol. Chilik motor tikaret). Manukjan patřil k vysokým státním úředníkům, kteří se zabývali dovozem potravin (cukr, obilí, mouka, mléčný prášek) a léčiv (přitom úspěšně obcházel celní bariéry a daňové orgány). Kontroluje import automobilů Samand, které vyrábí závod firmy Peugeot v Íránu. Kromě toho kontroluje část dovozu ze Spojených arabských emirátů, Evropy a USA. Majitel spol. Ararat-Motors. Dlouhou dobu kontroloval dovoz dřevěného materiálu z Ruska na výrobu nábytku, který se pak převážel dále do Íránu firmě Šáhbazjan. Vyměnil členství v šesti politických stranách. Převzal hotel Metropol ještě v době jeho stavby, organizoval provedení tenderu spol. K-telekom, která se stala druhým mobilním operátorem v Arménii (za zády spol. stál údajně Kočarjan). V letech 2008-2010 pracoval jako Sargsjanův poradce a poté byl jmenován velvyslancem na Ukrajině.

Arutjun Pambukjan („Krasavec Arut“) – bývalý poslanec (v letech 1999-2012), dříve vysoce postavený člen Republikánské strany Arménie, v tomto roce z politiky odešel. Majitel spol. Max Group (jedna z největších obchodně-průmyslových struktur v Arménii), která se zabývá dovozem benzínu a nafty do Arménie. Kontroluje produkci vajec a brojlerů, je vlastníkem velkých pozemků (hlavně v Armaviru), účastnil se zákulisního prodeje distribučních sítí elektřiny, které byly prodány britské spol. Millend Resources, jejímž spolumajitelem byl právě Pambukjan. Kontrolu nad distribučními sítěi nakonec prodal Rusům, ostatně od minulého Pambukjan žije v Moskvě a se svými ruskými partnery se snaží vykoupit leteckou společnost Armavia od Michaila Bagdasarova (za což nabízí 55 milionů dolarů). V roce 2012 Pambukjan taktéž koupil komplex restaurací Jose (od kmotřence arcibiskupa Navasarda Kčojana, hlavy Araratského biskupství, Mgera Avetisjana za 12 milionů dolarů).

Alexandr („Sašik“) Sargsjan – prezidentův bratr. Na politické a ekonomické aréně se objevil v roce 1998 společně s prezidentem Kočarjanem (kdy začal ovládat plynárenské čerpací stanice) – tehdy se také Serž Sargsjan stal ministrem obrany. Stal se spolumajitelem sítě čerpacích plynových stanic společně s majitelem Multi-group Gagikem Carukjanem a již zemřelým bratrem Roberta Kočarjana Valerijem. Potom prodal část „plynárenského byznysu“ Gariku Cakurjanovi. Jako bratr prezidenta vystupoval jako „ochrana“ pro mnoho majitelů středního i malého byznysu. Aktivní na trhu s nemovitostmi v Arménii i v zahraničí (VB, USA). Údajně se před několika lety dostal do hledáčku FBI a amerických daňových úřadů kvůli aktivitám na trhu s nemovitostmi v Kalifornii (aktivy v Kalifornii se měly údajně pohybovat okolo 30 mln. USD). Díky A. Sargsjanovi odešel ředitel Služby národní bezpečnosti Karlos Petrosjan. Alexandr si měl údajně dříve najít nájemného vraha na Carukjana a kvůli této informaci, která se dostala na veřejnost, musel Petrosjan odejít a Sargsjan převést za hranice svůj stavební byznys. Jeho skandály v Arménii a USA (napojení na mezinárodní kriminální arménské skupiny) natolik poškodily image prezidentovy rodiny a Arménie v zahraničí, že se jej prezident rozhodl „obětovat“ a vyškrtnout z kandidátní listiny jeho strany pro parlamentní volby v roce 2012. Jeho místo zaujal Levon Sargsjan.

Levon Sargsjan – poslanec od roku 1999, prezidentův rodinný příbuzný, člen vedení Republikánské strany, v roce 2002 převzal Jerevanský kombinát na výrobu mouky, o 5 let později ho prodal. Majitel sítě obchodů s obuví (Salamander, As, Bangladeš) a nákupního domu Zeitun. Přes své bodyguardy údajně organizoval útoky na lídry opozice.

Bagrat Sarkisjan – majitel spol. Armenia a ArmeniaUSA, médiamagnát, který má údajně velmi blízko ke Kočarjanovi i Sargsjanovi. V 90. letech se zabýval dovozem počítačů do Arménie a v r. 1998 založil spol. Armenia (jeho partnerem byla letecká spol. Armavia), od roku 2000 se začal zabývat nemovitostmi a prodal 50 % TV Armenia americkému podnikateli arménského původu Gerardu Gafesčjanovi. Díky tomu založil další dvě TV společnosti TV-5 a Armnews (jeho partnerem byl Pambukjan) a k tomu začal skupovat další mediální aktiva. Kromě toho ovládá obchody a restaurace v Jerevanu (Bufe, Palermo, IKEA ad.) a hazardní byznys. Poslední dobou přebývá spíše v USA.

Tigran Sarkisjan – podle některých zdrojů hlavní strůjce „šedých finančních schémat“. Vedl Národní banku Arménie (v letech 1998 – 2008), od roku 2000 se stal dověřenou osobou Kočarjana (informoval jej o všech zahraničně-politických aktivitách premiéra). Na postu ředitele Národní banky se sblížil se Sargsjanem a pomohl mu v založení banky „Sjednocený“. Údajně se účastnil likvidace několika bank, nepodřízených kontrole mocenských elit (např. Agrobank) a naopak maximálně podporoval formování Ardšinbanky (kontrolní balík akcií měl údajně držet právě Kočarjan). V roce 2004 se společně s dalšími členy vládní elity dohodl na záměrně zvýšeném výměnném kurzu amerického dolaru, čímž státní rozpočet přišel o 30 milionů dolarů ročně a tato politika přivedla k úpadku poptávky po arménském zboží v zahraničí a odchodu části investorů. Celková hodnota jeho aktiv se odhaduje na 25-30 mil. USD.

Ervaid Zacharjan – bývalý primátor Jerevanu 2003-2009, v letech 1992-93 náměstek ministra energetiky, později generální ředitel Armtransgazu, ministr dopravy Arménie na konci 90. let, a od roku 2009 předseda Výboru katastru nemovitostí při vládě Arménie. V 90. letech pracoval ve sféře importu paliva do Arménie (načas kvůli soudnímu stíhání odjel do Ruska). V roce 1997 se po jmenování Kočarjana premiérem vrátil do Arménie a byl jmenován na post zástupce ředitele ArmGazpromu, pak se stal ministrem dopravy a komunikací (byla zahájena privatizace této sféry) a Zacharjan převzal kontrolu nad maršrutkami (soukromé mikrobusy). Potom byl jmenován na pozici ředitele daňové inspekce.

Autor: CBAP

1406