Analýza: proměny terorismu v Evropě

Jak pokračují ekonomické problémy Evropy a mění se sociální a etnická struktura evropské populace, sílí odpor vůči politickému establishmentu. Otevírá se prostor pro militantní radikalizaci „osamělých vlků“ extremistických hnutí, stejně jako muslimských komunit. Jak se v Evropě od konce druhé světové války proměnila teroristická scéna?

Shrnutí

Na počátku dvacátého století let páchali nejvíce teroristických útoků v Evropě anarchisté, kteří obhajovali svržení stávajících vlád a vytvoření sociálního systému, založeném na dobrovolné spolupráci. Politická transformace po první světové válce, včetně vzestupu komunismu v Rusku a fašistické diktatury v Německu a Itálii, započala novou militantní dynamiku v Evropě, znatelnou násilím a devastací ve druhé světové válce.

V průběhu Studené války převládal státem podporovaný terorismus reprezentovaný ultralevicovými skupinami, který se během studené války rozšířil přes celou zeměkouli. V Evropě Sověti a jejich spojenci školili a zbrojili levicové teroristické skupiny (Rudé brigády v Itálii, Irskou republikánskou armádu, RAF), které připravovaly na bombové útoky, únosy a cílené atentáty, aby oslabily západní kapitalistické vlády. Ještě před rozpadem Sovětského svazu se tyto skupiny rozptýlily díky nedostatku důvěryhodného státního sponzora nebo proto, že byly poraženy stále lepšími zpravodajskými a bezpečnostními složkami. Závažný šok potom tyto skupiny poté utrpěly roce 1991, kdy došlo k rozpadu Sovětského svazu, což vedlo v následujících letech k úpadku podpory ze strany Moskvy a spolu s tím také oslabila marxistická ideologie, která tyto skupiny motivovala.

Sovětská éra: antikolonialisté a nová levice

Irská republikánská armáda

Jednou z nejaktivnějších teroristických skupin během sovětské éry se stala Irská republikánská armáda (IRA), založena byla v letech 1920 jako národní polovojenská organizace se sídlem v Severním Irsku. Organizace začala jejich válečné kampaně střelami, bombovými a mimovými útoky hlavně na britské terče s cílem dosáhnout celkové nezávislosti pro Irský svobodný stát (nyní Irsko) a spojení se Severním Irskem, aby došlo k vytvoření celkové nezávislosti ostrova na britské nadvládě.

Skrz svou existenci zažila Irská republikánská armáda vnitřní spory, které způsobily rozpad skupiny. První rozpor ve skupině, který nastal roku 1969, byl zapříčiněn neshodami ohledně ideologie a realizace vojenské síly. Výsledkem bylo vytvoření Oficiální irské republikánské armády a Prozatímní irské republikánské armády. Někdejší zastoupení skupiny bylo marxisticky orientované s mizivou vojenskou kapacitou, nicméně oponovalo vojenským akcím proti Britům. Prozatímní IRA – více militantní frakce – byla zaměřena na stupňující se vojenskou akci proti Británii a Severnímu Irsku. Problémem byla špatná vyzbrojenost a také se zdálo, že byla znovu osvojená marxistická ideologie jako cesta, jak zajistit stálý tok moderních zbraní sovětského bloku ze zemí jako je Libye, Sovětský svaz, Jemen a dalších militantních skupin, jako je Organizace pro osvobození Palestiny.

Členové IRA a jejich frakce měli úzké vazby s vojenskými skupinami v celé Evropě, Latinské Americe a ve Středním Východě, včetně skupin baskických separatistů, Revolučních ozbrojených sil Kolumbie a Organizací pro osvobození Palestiny. Kromě sdílení techniky na výrobu bomb a městské vojenské techniky, tyto skupiny také poskytovaly zbraně a finanční prostředky pro vojáky organizace IRA.

Následně poté, co Prozatímní IRA vyhlásila příměří v roce 1994, se skupina znovu rozpadla; tohoto času na Pokračující Irskou republikánskou armádu a na Pravou Irskou republikánskou armádu s kombinovaným členstvím odhadovaným na stovky. Několik frakcí IRA, včetně Pokračující IRA a Pravé IRA byly označeny jako teroristické organizace Spojenými státy a Velkou Británií, kdežto Prozatímní IRA byla označena za teroristickou organizaci pouze Velkou Británií. V současné době jak Pokračující IRA, tak Pravá IRA plánovaně cílí na bezpečnostní zařízení vlády v Irsku, zejména malými improvizovanými výbušnými zařízeními a dalšími nástražnými zařízeními ve vozidlech. Nicméně co se týče dalších frakcí, ty už jen zřídka používají nástražné zařízení ve vozidlech, které používala Prozatímní IRA k ničivým útokům mezi lety 1969 a 2001.

Velkopáteční dohoda z roku 1998 dala vznik kromě dalších věcí také systému vlády v Severním Irsku a partnerstvím mezi Velkou Británií, Irskem a Severním Irskem. Spolu s intenzivním zásahem proti militantním a vojenským skupinám po celém světě, hlavně po 9. září 2001, dohoda účinně ovlivnila militantnost IRA, vedoucí ke snížení členství a taktickému pohybu na trhu, obojí zůstalo omezeno.

Rudé brigády

Založeny v letech 1970 se sídlem v Itálii. Rudé brigády byly vojenskou organizací, založenou na marxisticko-leninistické ideologii, která se snažila destabilizovat Itálii skrz ozbrojené konflikty a snažila se o vystoupení země z NATO. Vyvíjely se z protestních hnutí řadových pracovníků a studentů v letech 1960. Tohoto času, kdy se začala Itálie více urbanizovat, skupiny viděly možnou podporu ze strany odborových organizací pro boj proti politickým elitám. Vrcholem Rudých brigád byla zodpovědnost za značné množství násilí, včetně nájemných vražd a loupeží. Nejdříve skupina získala financování a prostředky; malé zbraně a výbušniny od Československé tajné policie a Organizace pro osvobození Palestiny; jejich členové byli trénováni v Praze, severní Africe a Sýrii.

Zpočátku byly Rudé brigády aktivní organizací skrz celou Itálii, ačkoli jejich hlavní pole působnosti se koncentrovalo okolo Reggio Emilia a ve velkých továrních prostorech v severním Miláně a Turíně. V letech 1970 se skupina rozšířila i do Říma, Janova a Benátek, během toho se také zvýšil počet jejích členů a operací. V této době Rudé brigády podnikly jejich nejpozoruhodnější únos – unesen byl lídr křesťanských demokratů, předseda vlády Aldo Moro, který byl později zabit svými únosci.

V roce 1981 došlo k frakci Rudé brigády na dvě části, větší frakce se začala nazývat Komunistická bojovnická strana a menší frakce Unie bojovných komunistů. Po celé desetiletí pokračovaly operace frakcí skupiny.  Na začátku let 1990, po pádu Sovětského svazu a snížení podpory pro levicové hnutí, italská policie zintenzivnila bezpečnostní operace proti skupině. Náhlý velký korupční skandál zapříčinil pád italského poválečného politického systému a s tímto kolapsem se objevil středový politický outsider a mediální magnát Silvio Berlusconi. To vše, spolu s politickými změnami jinde v Evropě, eliminovalo jakoukoli ideologickou či sociální podporu Rudých brigád.

Zintenzivnění bezpečnostních zákroků vůči této skupině nakonec vedlo k uvěznění několika stovek členů a hlavních představitelů. V říjnu roku 2007 byl bývalý velitel Rudých brigád, který byl podmínečně propuštěn z vězení za dobré chování, znovu zatčen se svým komplicem za bankovní přepadení. Pozůstatky Rudých brigád se mohou stále v Itálii vyskytovat, nicméně jakákoli aktivita by byla považována za trestný čin a ne část smysluplné vojenské kampaně.

Frakce Rudé Armády

Frakce Rudé armády byla médii označována jako Baader-Meinhofův Gang, který byl založen v letech 1970 v Západním Německu a stal se přední levicovou vojenskou skupinou. Skupina byla tvořena převážně z mládeže ze střední třídy, usilující o vedení antiimperialistické městské partyzánské války, používající taktiku naučenou na Středním Východě v tréninkových kempech od skupin jako jsou Lidová fronta pro osvobození Palestiny nebo Organizace pro osvobození Palestiny. Skupina také obdržela finanční podporu z Východního Německa. Cílem skupiny bylo doplnění spoustu revolucionářů a radikálních skupin, dále pak rozšířit se přes celou západní Evropu a destabilizovat jak domovskou vládu, tak oslabit jakékoli vztahy se Západním Německem a dalšími částmi Evropy a Spojenými státy.

Za tímto účelem frakce Rudé armády provedla bankovní loupeže, únosy a atentáty, včetně útoku v roce 1979, kdy se stalo terčem vozidlo velitele NATO a amerického generála Alexandra Haiga, kdy byla umístěna mina na cestu přes most v Belgii. Tři osobní strážci byli zraněni, generál Haig vyvázl bez zranění. Frakce Rudé armády také provedla útoky proti americkým vojenským objektům v Německu, německé policejní stanici a budovám, patřícím jedné z největších mediálních firem Axel Springer. Odhaduje se, že skupina zabila více než 30 lidí během svého největšího rozkvětu, spolu s tím také sbírala určitý stupeň podpory od lidí ze Západního Německa.

V roce 1972 byli všichni zakladatelé frakce Rudé armády zatčeni, lidé jako Andreas Baader, Gudrun Ensslin, Horst Mahler a Ulrike Meinhof nakonec ve vazbě zemřeli. Nicméně zarytí členové skupiny pokračovali v městské partyzánské válce, vedli sporadické bombové útoky a přestřelky v Západním i Východním Německu. Co vedlo k naprostému zániku skupiny, bylo sjednocení Německa v roce 1990. V roce 1998 poslali poslední členové dopis zpravodajské agentuře Reuters o finálním rozpuštění skupiny, od té doby už o nich není slyšet.

Revoluční organizace 17. Listopadu

Revoluční organizace 17. listopadu (17N), byla marxistickou městskou partyzánskou skupinou, která byla vytvořena v Řecku na konci let 1970, po studentské vzpouře proti Řecké vojenské juntě v roce 1973. Skupina operovala hlavně v Aténách, zastávala extrémní levici, byla proti ideologii Západu a odporovala jak řecké vládě, tak Spojeným státům, Evropské unii a přítomnosti Turků na Kypru. Skupina také usilovala o přemístění vojenské americké základny z Řecka.

Brzy po založení se skupina ocitla na globální teroristické mapě díky spáchání atentátu na šéfa základny CIA v Aténách, Richarda Welche a také díky dalšímu útoku, při kterém zemřelo pět pracovníků ambasády Spojených států spolu šéfem policie Evangelosem Malliosem. V letech 1980 skupina začala s bombovými útoky na evropské banky, zázemí nadnárodních korporací a řecké policejní stanice, později skupina zaměřila svůj cíl na zázemí Evropské unie.

V roce 2002 spáchal člen 17N nepovedený bombový útok s cílem zaútočit na trajektovou společnost, tento čin skončil zatčením útočníka a přinesl důkazy, které vedly k dalšímu zatýkání. Díky FBI a Scotland Yardu bylo zatčeno tucet členů skupiny, včetně několika klíčových velitelů. Následkem tohoto zatčení deklarovala řecká vláda vítězství nad organizací, útoky 17N skončili.

Antisystémové skupiny a odpor proti establishmentu

V současné době existuje několik ,,anti-establishment“ hnutí a teroristických skupin, které jsou tak bezostyšné a násilné jako ty, které byly aktivní v Evropě během éry Sovětského svazu. Nespokojenost s vedoucími elitami v EU je v poslední době manifestována skrz podporu alternativních politických stran, které se snaží změnit zavedený systém. Hrozbou je proto radikalizace protestních hnutí a ,,osamělých vlků“, tedy lidí schopných samostatné přípravy násilných činů a sjednocování džihádistů. Přetrvávající ekonomická krize v Evropě poskytuje příznivé podmínek růst takovýchto skupin.

V řadě případů vykazují takovéto protestní strany nacionalistické či euroskeptické tendence. Mezi nejznámější se řadí Národní fronta ve Francii a Hnutí pěti hvězd v Itálii, představující legitimní subjekty a hnutí bez násilných tendencí. Ve stejné době posiluje také Zlatý Úsvit v Řecku a maďarský Jobbik, jinak známý pod pojmem ,,Hnutí za lepší Maďarsko“, jež v obou případech představují subjekty s pozorovatelnými sklony k manifestaci násilí. Zatímco první skupina protestních stran vyjadřuje svou nespokojenost v reakci na dopady churavějící ekonomiky a úsporných opatření formou demonstrací,  namířených zejména vůči přijímání dalších mimoevropských imigrantů, příslušníci druhé skupiny realizují přímé napadání cizinců, popřípadě útočí na jejich budovy, či obchody.

Rozvíjejí se hnutí, vyrůstající na podhoubí lidového hněvu, jak dokazuje růst „Hnutí vidlí“. Toto hnutí zahrnuje lidi z odlišného prostředí – studenty, odboráře a podnikatele, ovlivněné v zemědělském průmyslu a dopravě – hledající ochranu určitých zájmů nebo dosažení společného cíle, jako jsou například nenucená úsporná opatření, nižní daně či růst pracovních míst. Vzhledem k rozmanitosti těchto relativně mírumilovných skupin se zvyšuje potenciál pro extremisty, jak je infiltrovat a využít pro vlastní účel.

Díky dlouhým historickým vazbám mezi Evropou a bývalými koloniemi v muslimském světě má Evropa liberální imigrační a azylové zákony a také nespokojenou muslimskou populaci, která je největší teroristickou hrozbou dneška zastoupenou džihádisty a osamělými V březnu belgické úřady zmařili spiknutí francouzského občana alžírského původu jménem Hakim Benladghem, který plánoval bombový útok. Měsíc na to zabit byl britský voják na ulici Woolwich nedaleko Londýna dvěma mladými muslimskými stoupenci, kteří oba pocházeli z nigerijských přistěhovaleckých rodin.

Rostoucí obavy, že občanská válka v Sýrii, která vyhnala stovky mladých evropských muslimů do války, může přispět k vycvičení generace džihádistických bojovníků, kteří by se mohli vrátit po ustání bojů zpět do Evropy. Zároveň je v živé paměti hrozba pravicových tzv. osamělých vlků, jak ukazuje příklad útoku Anderse Breivika z července roku 2011, který při tomto útoku zabil osm lidí, dalších šedesát devět pak při masovém střílení na mládežnický kemp na ostrově.

Přes to všechno je důležité si uvědomit, že extremistické skupiny ovlivněné marxisticko-leninistickou a maoistickou ideologií v Evropě z let 1970 až 1990, dobře financované s relativně jednotnými ideologickým zaměřením, byly diametrálně odlišné od evropských extremistických a single-issue skupin současnosti, které mnohdy nemají jednotný cíl a jejichž jediným společným jmenovatelem je odpor vůči establishmentu. Co se týče finančních prostředků, zbraní a rekrutů, militantním skupinám v Evropě bojujícím proti vládě nyní chybí všechny tři kritéria. Radikálům se rovněž nedostává úrovně bojového a taktického výcviku, jakého se dostávalo jejich předchůdcům za studené války. To ale částečně může kompenzovat širokou dostupností informací o bojové taktice z otevřených zdrojů na internetu a sociálních sítích. To současné militantní skupiny nutí k získávání peněz pomocí kriminální činnosti, nebo snahou apelovat na zahraniční vlády, ačkoli v mezinárodním prostředí po 11. září je takových mecenášů čím dál tím méně. Výhledy na větší akceschopnost evropských extremistů, ať již půjde o islámské radikály, nebo jednoúčelové teroristické skupiny, jsou tak v nejbližší omezené.

Ze zdrojů Stratforu zpracovala Anna Korejtková

 

 

3046