Patnáct let od vstupu ČR do NATO

Letošní rok je rokem významných výročí. 15 let od vstupu ČR do NATO patří nepochybně mezi ta, za kterými je nutné se ohlédnout, i když bezpečnost není téma, které by “hýbalo” českou společností, ba naopak můžeme ho s nadsázkou označit jako “traumatizující”.

V historickém kontextu 20. století se tomu ani nelze divit, neboť naše země prošla historickými mezníky, které vedly ke ztrátě její suverenity nebo státní integrity, ať už to byly roky 1938, 1939 nebo i 1968. S vědomím takovéto historické zkušenosti se formovaly základy zahraničně politické a bezpečnostní koncepce po roce 1989. Hlavními architekty naší zahraniční politiky byli v té době V. Havel spolu s J. Diensbierem. Jejich představy o mezinárodním začlenění naší země se utvářely již v dobách disentu a vycházely z koncepce jednotné kooperující Evropy bez NATO a Varšavské smlouvy, opírající se o OBSE (KBSE). Odsun sovětských vojsk z našeho území a následné rozpuštění Varšavské smlouvy byly konkrétními kroky k naplnění těchto vizí. Rozpadající se Jugoslávie a Sovětský svaz spolu s válkou v Zálivu však ukázaly na nutnost existence takových bezpečnostních mechanizmů, které by byly garantem bezpečnosti a zárukou stability v Evropě a jejím “blízkém okolí”.

Česká politická reprezentace si začala tuto skutečnost více uvědomovat, a proto se zahraničně politické úsilí naší země více orientovalo na euroatlantické struktury. V první fázi bylo všem jasné, že otázka vstupu bývalých satelitů SSSR do Aliance je spíše dlouhodobější záležitost, a to z mnoha důvodů. Jedním z nich bylo celkové mezinárodní a bezpečnostní klima. Rozpadající se SSSR a posléze Rusko sice zčásti ztrácelo svůj vliv ve středoevropském regionu, nicméně jeho postoj k rozšíření NATO byl jedním z klíčových. Kandidátské státy rezolutně odmítaly právo veta ze strany Ruska, vstup do Aliance chápaly jako svobodné rozhodnutí. Postoje Ruska však v té době nebylo možné brát na lehkou váhu. Jedním z klíčových úkolů bylo “normalizovat” česko-ruské vztahy, bez ohledu na historickou zkušenost. Základem nového kurzu se tak stala Smlouva o přátelských vztazích a spolupráci, kterou podepsali V. Havel s B. Jelcinem při jeho návštěvě Prahy v roce 1993.

Otevřenou otázkou v tomto období bylo přijetí členství v Alianci českou veřejností, kdy většina populace se k NATO stavěla rezervovaně a neexistovala jednoznačná podpora. Tento postoj byl odrazem názorové pestrosti české politické reprezentace. Pravicové strany byly pro vstup do Aliance, i když V. Klaus se na otázky bezpečnosti (alespoň v počátku) díval poněkud “chladně” a více dával akcent na zapojení do mezinárodních ekonomických struktur. Také uvnitř, v té době opoziční ČSSD, neexistovala jasná podpora. Sociální demokraté volili opatrnou pozici (s ohledem na veřejné mínění) a konečné rozhodnutí podmiňovali celonárodním referendem, od kterého ale záhy pragmaticky ustoupili, neboť to byli právě oni, za jejichž vládního mandátu ke vstupu do NATO došlo.

První dny ČR v NATO přinesly první zásadní zkoušku, a to v podobě našeho postoje ke kampani Aliance v bývalé Jugoslávii. Kroky české diplomacie byly velmi rozpačité, i když ze strany V. Havla zněla jasná podpora akcím NATO, reakce vlády již nebyly tak jednoznačné. Česká diplomacie se pokusila aktivně přispět k urovnání konfliktu. V květnu předala vedení NATO text společné česko-řecké iniciativy navrhující kroky k politickému řešení kosovské krize. Iniciativa, jejíž body byly v mnohém obdobou již předložených návrhů mezinárodního společenství, nevyvolala v Alianci větší ohlas. Tyto kroky vzbudily spíše pochybnosti o spojenecké spolehlivosti ČR. Nebylo to poprvé ani naposled kdy se čelní představitelé naší země nedokázali dohodnout na jednotném postoji k dění ve světě.

První roky českého členství byly poznamenány spíše tápáním. Špatná ekonomická situace v resortu obrany a pomalá reforma ozbrojených sil vyvolaly kritiku ze strany Aliance. Následné změny na postu ministra obrany, příchod J. Tvrdíka v roce 2001 do čela resortu, znamenaly zásadní obrat v dalším vývoji. Jasná vize budování ozbrojených sil, jejich profesionalizace a iniciativy v rámci Aliance, zapojení AČR do boje proti mezinárodnímu terorismu znamenalo, že se bezpečnostní otázky staly celospolečenským tématem. Toto téma rezonovalo i v parlamentních volbách 2002 a přineslo také politický profit vítězné ČSSD. Bylo to poprvé a zatím naposled, kdy bezpečnostní téma pomohlo k vítězství v parlamentních volbách.

Obtížná ekonomická situace doprovázená nutností likvidací škod po velkých povodních v roce 2002 znamenala konec ambiciózních plánů další reformy ozbrojených sil. To se v prvé řadě projevilo v ustoupení od nákupu nadzvukových letounů a zároveň došlo k utlumení některých projektů spojených s reorganizací AČR.
Česká republika, i přes tuto situaci, se aktivně zapojila do boje proti mezinárodnímu terorismu, a to svojí přímou účastí v Afghánistánu a Iráku. V souvislosti se zapojením ČR v Iráku se opět ukázala nejednotnost naší zahraniční politiky. Zatímco z úst V. Havla zazněla jednoznačná podpora spojeneckému útoku na Irák, česká vláda vydala takové stanovisko, ze kterého nebylo jasné, zda operaci podporuje nebo je proti ní.

Dalším bezpečnostním tématem, které hýbalo českou politickou scénou na prahu milénia, bylo zapojení ČR do projektu protiraketové obrany USA a umístění radaru na našem území. Zapojení do protiraketové obrany bylo pro ČR jednou z šancí jak se stát “zajímavým” spojencem. Zároveň se otevírala cesta k moderním technologiím a možnostem těsnější vojenské a ekonomické spolupráce s USA. Jednání, která byla nastartována v období vlády V. Špidly, byla paradoxně striktně odmítána následnými sociálně demokratickými premiéry. I když byl projekt ze strany Spojených států částečně utlumen, české reakce a postoje budily spíše rozpaky.

Poslední léta na poli bezpečnosti je možné hodnotit jako období útlumu a škrtů v armádním rozpočtu. Rozpočtové škrty vyvolané ekonomickou krizí se ale nevyhnuly žádné zemi NATO. V českým poměrech byly ještě doprovázeny předraženými nákupy a armádní rozpočet se stal jakousi rezervou, v případě, že se někde nedostávaly prostředky, byly přesunuty z kapitoly MO.

Otázkou zůstává, zda-li tento trend bude pokračovat i nadále. Nová vláda se ve svém prohlášení opírá o dlouhodobě opakované fráze o aktivním členství v NATO a EU, boji proti terorismu, nově je zde pouze zmínka o kyberterorismu.  Jediným, kdo dokáže alespoň více konkretizovat svoji vizi je prezident Zeman. Jeho vyhraněný postoj proti terorismu je dlouhodobě znám, také jeho apel na zapojení našich jednotek na Golanských výšinách naznačuje, kam bude směřovat jeho zahraničně politické úsilí. Jeho pragmaticky vstřícný postoj vůči Rusku se projevil i v postoji k událostem na Krymu, i když nesouhlasí s ruskou intervencí, přesto rozumí “…zájmům většinového ruskojazyčného obyvatelstva”. Zajímavá je také jeho vize společné evropské armády, kterou poprvé představil v loňském roce na Humboldtově univerzitě a letos ji zopakoval při svém vystoupení před poslanci Evropského parlamentu. I když je to, jak i on sám říká “evropský sen”, podařilo se mu otevřít téma, které jenom ukazuje na momentální neschopnost Evropské unie hrát roli významného bezpečnostního aktéra bez pomoci Spojených států.
Závěrem nezbývá než konstatovat, že hledání bezpečnostního paradigmatu stále pokračuje a ukrajinské události mohou být určitým katalizátorem, kdy by se obecné postoje vlády měly “přetransformovat” do konkrétní podoby.

Otázkou ale zůstává, zda současná vláda vůbec disponuje odpovídajícím potenciálem. Nejednotné postoje a prohlášení z úst jednotlivých ministrů zatím však spíše vyvolávají pochybnosti.

Autor: Tomáš Kolomazník

1393