Výběr z informačních zdrojů 27.8. – 3.9.
CBAP nově poskytuje pravidelný týdenní výběr z informací známých bezpečnostních think-tanků a mezinárodního tisku.
Islámský stát a jeho limity
Od chvíle, kdy bojovníci Islámského státu vyhlásili 29. června chalífát, se pozornost soustřeďuje převážně na ostré boje na severu Iráku. Poněkud upozaděna je otázka, zda může IS inspirovat další džihádistické skupiny po celém světě. Expert na otázky terorismu Scott Stewart ze Stratforu se zamýšlí nad limity, kterým navzdory obrazu z masmédií čelí organizace Islámský stát.
Islámský stát je pozůstatkem irácké války. Nikde jinde neměli sunnitští extremisté příhodnější mobilizační potenciál, než v post-saddámovském Iráku, kde vyplnili vakuum v důsledku rozsáhlé „de-baasifikace“ a také díky tomu, že Malíkího vládou protěžovaní šíité prováděli vůči sunnitům řadu krvavých útoků. A nezapomeňme, že díky podobnému scénáři v sousední Sýrii radikální sunnité prakticky ovládli opozici vůči alláwitskému režimu Bašára Asada.
Určitý rozkol mezi IS a jinými džihádisty šlo zaznamenat již před několika měsíci, když se bojovníci IS pokusili v rámci své organizace integrovat všechny sunnitské radikály. To ovšem ke krajní nelibosti syrské odnože al-Káidy, organizace Jabhat-al-Nusra, a současného vůdce Al-Káidy Ajmána Zawahrího (který už v dopise, adresovaném tehdejší hlavě irácké al-Káidy Zarkáwímu, kritizoval postup jeho lidí jako příliš brutální a ve finále škodící společné věci). Když se Zawáhrí ve sporu o velení syrských džihádistů postavil na stranu Nusry, IS přestal s místní odnoží al-Káidy spolupracovat.
Právě nevídaná brutalita, vyrůstající ze sektářských podmínek současného Iráku a Sýrie představuje hlavní důvod, proč jiné džihádistické skupiny představa spolupráce s IS spíše odrazuje. Není to o nesouhlasu s myšlenkou chalífátu (kterou zastává i Zawahrí), ale mnozí mají dojem, že jejich vize islámského státu je zkrátka sofistikovanější, než vize IS, jejíž politika koneckonců bývá často přirovnávána k řádění kambodžských Rudých Khmerů.
Druhým důvodem, proč ostatní džihádistické skupiny IS nepodporují, spočívá podle Stewarta v souboji o prvenství v pomyslné konkurenci globálního džihádu. Zatímco skupinám, operujícím v Iráku a Sýrii, hrají do karet příznivé geografické podmínky a z nich vyplývající snazší dostupnost štědrých finančních darů od bohatých wahábistických dárců z Perského zálivu, skupiny z Pákistánu, Alžírska, či Jemenu takové možnosti nemají a logicky tak na syrské a irácké džihádisty žárlí.
A konečně třetím limitujícím faktorem je již naznačený sektářský charakter IS a fakt, že organizace napadá další skupiny, jako je právě Jabhat-al-Nusra, či Islámská fronta v Sýrii.
Je zjevné, že největším zdrojem sympatizantů IS jsou ještě z doby před vyhlášením chalífátu především grassroot jihadists a jejich sítě, rozeseté na území mnoha západních států. Je tedy zjevné, že IS se zatím nepodařilo získat výraznější mezinárodní podporu, snad s výjimkou indonéské Džamá islámíja, jejíž význam je ovšem v současné době marginalizován. Lze očekávat, že s neúspěchy na bitevním poli (kterým by mohly dopomoci letecké údery západních spojenců, popřípadě i dodávky zbraní Kurdům) bude přitažlivost IS v očích džihádistů nadále klesat.
Scott Stewart (Stratfor): The Islamic State’s Growth Has Limits
Tři klíčové otázky před summitem NATO
Političtí lídři členských států Severoatlantické aliance míří ke konci týdne na klíčový summit NATO do Walesu. Čelit budou třem palčivým otázkám, píše Nicolas Burns ve Financial Times.
Od chvíle, kdy ruští výsadkáři obsazovali ukrajinské budovy na Krymu, je NATO stále o krok za Putinem. Trvající destabilizace Ukrajiny a v současné době již nepopiratelná účast ruských vojáků v bojích (byť Moskvou nepřiznaná jako oficiální pomoc) vytváří podmínky pro to, aby se ukrajinská krize stala tématem číslo celého summitu.
Pobaltské státy a Polsko budou od aliance na summitu vyžadovat ujištění, že závazek článku 5. Washinghtonské smlouvy o kolektivní obraně platí. NATO také představí balíček opatření, které by měly východoevropské státy, obávající se dalších kroků Ruska, uklidnit. Očekává se rovněž přijetí určité formy deklarace, kde se všechny členské státy zaváží k navýšení, či udržení obranných výdajů alespoň na úrovni dvou procent HDP.
Druhým ožehavým tématem bude Blízký východ a otázka, jak odpovědět na zhoršující se bezpečnostní situaci v Iráku a jak stabilizovat dezintegrující se Libyi a Sýrii. A do třetice leze očekávat jako velké téma Afghánistán. Jeho budoucnost je z pohledu NATO klíčová už z toho důvodu, že současné spory o vítězství mezi prezidentskými kandidáty Gháním a Abdulláhem ohrožují podepsání smluv, které vytváří legální rámec pro alianční působení ve stabilizační misi Resolute Support po roce 2014. Na podepsání smluv je rovněž navázána řada dalších dohod o finančních darech afghánské vládě, bez nichž je ohrožena bojeschopnost afghánské armády, která má přitom hrát hlavní roli bezpečnostního stabilizátora po ukončení spojenecké mise ISAF.
Nicholas Burns (Financial Times): Three critical tests for Nato leaders in Wales
Zatímco NATO popíjí šampaňské, navrch má Putin
Konzervativní komentátor Simon Jenkins v deníku Guardian podrobuje nadcházející summit NATO ostré kritice. Jenkins se domnívá, že alianční summit nemohl být hůře načasován. Navzdory očekávání půjde o přehlídku nemohoucnosti toho, co se uhlazeně prezentuje jako nejmocnější aliance světa. Skutečnost je taková, že ruskému prezidentovi Putinovi bylo dovoleno, aby NATO veřejně ponížil. Putin lže, zastrašuje, narušuje hranice sousedního státu a ze sankcí si nic nedělá. Ruský prezident moc dobře ví, že NATO do války nepůjde.
V současnosti nejsou noviny, v nichž by se odborníci na obranu nebili v prsa a nepožadovali, aby „Západ stál pevně“, „býl rozhodný“, „udělil Putinovi lekci“, nebo „ukázal, kdo je tady pánem“. Západ požaduje další hospodářské sankce, které však jsou kontraproduktivní. Požaduje podporu pro Ukrajinu a pro Kyjev, podporu pro další pohraniční státy a nové jednotky rychlého nasazení. Jenomže všechno končí tvrzením „válka v žádném případě“, či „diplomatické řešení je nevyhnutelné“.
Falešná podpora NATO pro Kyjev hraje ve prospěch Putina. Kyjev, EU a NATO hrají s Ruskem ohledně Ukrajiny nebezpečnou hru už léta. Putin požaduje příměří, a rozhovory o autonomii, která budou vypadat jako jeho vítězství. Kyjev to bude muset přijmout. A proto NATO může dál ve Walesu popíjet své šampaňské.
Simon Jenkins (The Guardian): While Nato swills champagne, it’s Putin who calls the shot
1557