Geopolitika a mezinárodní bezpečnost po anexi Krymu
Připojení Krymského poloostrova k Ruské federaci nejen zostřilo vztahy mezi Moskvou a Západem, nýbrž má dalekosáhlé dopady na mezinárodní scéně. Jak se ruská agrese může projevit v bezpečnostním prostředí a vztazích mezi státy?
Tento text je součástí našeho CBAP speciálu o politických a ekonomických aspektech současného dění, týkajícího se konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.
– Nové NATO povstává: Aliance opouští Afghánistán a bude hledat další smysl své existence. Ruský prezident Putin svým rozhodnutím o anexi Krymu důvod poskytl. Především pobaltské státy velmi pozorně sledovaly využití argumentu ochrany ruskojazyčné menšiny na Krymu jako záminky pro vojenskou intervenci, jelikož se obávají, že by mohly obdobnému scénáři čelit samy. Je proto zřejmé, že poroste tlak především východoevropských členů Aliance jak na posílení přítomnosti amerických sil v Evropě, tak částečně i na posílení evropské obranné spolupráce. Moskva na Krymu aplikovala taktiku „blitzkriegu“, postavila Západ před fait accompli a byrokratické struktury západních spojenců nebyly schopné na agresi zareagovat v reálném čase. Alianční úsilí však bude značně limitovat opozice vůči zvyšování procent HDP, vydávaných na obranný rozpočet. Pravděpodobné je potom formování „bloku odhodlaných“, tedy vznik pásu zahrnující pobaltské státy, Polsko, časem pravděpodobně i Rumunsko, tedy zemí, které respektují doporučení Severoatlantické aliance vydávat na ročně na obranu dvě procenta HDP.
– Stop snižování jaderných arzenálů a konvenční asymetrie. Odzbrojovací proces se v důsledku postoje Ruské federace prakticky zastavil. Dohodnuté snížení jaderných arzenálů USA a Ruska na 1550 jaderných hlavic se má uskutečnit, nicméně Rusko nemá zájem o vytvoření nové dohody o snížení množství taktických jaderných zbraní v Evropě. Zatímco USA mají asi 200 takových zbraní, Rusko vlastní celkem 2000 taktických hlavic. Nelze se divit. V případě eskalace konfliktu a jeho případného posunutí na západ, by se evropští spojenci spolu s Američany nevyhnuli nasazení konvenčních kapacit. Platná doktrína Ruské federace ovšem tvrdí, že v situaci, kdy bude Rusko v konvenčním konfliktu prohrávat, budou nasazeny taktické jaderné zbraně. V reakci na ruský postup dále ožívají úvahy nad oživením projektu instalace širší protiraketové obrany ve střední Evropě. Moskva uvažuje o nasazení střel Iskander v Kaliningradu.
– Ztráta spojeneckých záruk a růst napětí v Asii. V prosinci 1994 v Budapešti podepsali Ruská federace coby nástupnický stát SSSR, USA a Velká Británie memorandum, v němž garantovali územní integritu a neporušitelnost Ukrajiny výměnou za to, že se Kyjev vzdá svých jaderných zbraní ve prospěch Ruska. Ruské obsazení Krymu tedy Budapešťské memorandum porušuje. Jenomže důsledky mohou být dalekosáhlejší a globálnější. Nyní lze vyloučit, že po tomto precedentu bude mít například Izrael zájem postoupit v jednáních o zóně bez jaderných zbraní, jak to navrhuje Hodnotící konference smlouvy o NPT z roku 2010. Otázky si nutně budou pokládat i státy v Asii. Pokud Spojené státy deklarovaly jednoznačné územní záruky Ukrajině, ale fakticky neučinily nic proti tomu, aby Moskva anektovala Krym, mohou se státy jako Japonsko, Jižní Korea, nebo Taiwan spolehnout na to, že obdobné záruky Američanů pro ně nemají cenu prázdného papíru?
– Obnova iredentismu. Zatímco hlavní „separatistické“ strany Evropy (Skotové, Katalánci) krymský scénář odmítli, ten by se naopak mohl stát impulsem pro obnovu iredentismu jako takového. Tím je myšlena idea z 19. a počátku 20. století, podle které má země nárok na ovládání částí území mimo vlastní hranice. Nejbrutálnějšími exponenty iredentismu byly fašistické režimy Evropy (Itálie, usilující o kontrolu oblastí někdejší Dalmácie a koneckonců Třetí říše, která na základě iredentistického argumentu anektovala Rakousko). Anexe Krymu se stává precedentem pro to, aby velké země s historickými nároky na určitá území začaly uplatňovat nároky na jiná teritoria. Myšlena je například Argentina s nároky na Falklandy, nebo Pákistán, usilující o indický Kašmír.
– Rozkol v revizionistickém táboře? Rusko v minulosti podporovalo integrační procesy a spolupráci zemí, jejichž vzrůstající význam a pohyb na mezinárodní scéně směřoval k narušení americké hegemonie ve světě a částečnému převzetí (vzájemnému rozdělení potenciálu) role Západu jako vůdčí globální síly. Jedním z takových procesů bylo formování hospodářského uskupení Brazílie, Ruska, Číny, Indie a Jihoafrické republiky, nebo rusko-čínské úvahy o nahrazení dolaru coby rezervní měny. Po předložení americké rezoluce, odsuzující Moskvu za anexi Krymu, se Čína jakožto nejdůležitější ruský spojenec zdržela hlasování a spolu s ní také Indie, Brazílie a Jihoafrická republika. Především čínský přístup je pak hoden podrobnějšího zkoumání. Zatímco Peking měl spolu s Ruskem hluboké výhrady k západní intervenci v Lybii a možnostem takový scénář opakovat v Sýrii, nyní je svědkem, že Moskva se v mezinárodních vztazích chová způsobem neslučitelným s nevměšováním do záležitostí suverénních států a svérázně překresluje hranice. Pochopitelně se tak otevírá manévrovací prostor pro Západ. Peking nestojí o to, jakkoli poškodit své vztahy s Moskvou, ale ze západní snahy reagovat na ochlazující se vztahy s Ruskem pokusem získávat Peking na svou stranu, bude čínské vedení politicky profitovat.
Autor: Ondřej Šlechta
2002