Ruské jednotky na Ukrajině a jejich limity

Zatímco anexe Krymu proběhla v podstatě mírově, ruské akce a akce Ruskem podporovaných rebelů na východě Ukrajiny se nesly ve znamení intenzivních bojů. První úspěchy ukrajinských jednotek koncem června a začátkem července 2014, donutily ruské jednotky použít proti postupujícím Ukrajincům dělostřeleckou palbu zpoza státních hranic. Přímé nasazení ruských jednotek do bojů nastalo uprostřed srpna, tedy v době, kdy se jevila porážka rebelů jako realistická. Přítomnost velkého počtu ruských vojáků na území Ukrajiny se od té doby stala více či méně stálou součástí konfliktu.
První fáze velkého přesunu regulérních příslušníků ruské armády začala 11. srpna 2014 a zahrnovala velkou škálu ruských jednotek. Mimo tento přesun operovaly již minimálně od 14. července na Ukrajině ruské jednotky speciálních operací a rozvědky.

Navzdory úspěchům ruské armády na Ukrajině ukázaly tyto operace i některé nedostatky a limity ruské armády. Je zjevné, že Rusko nemá na udržení operací na dosavadní úrovni dostatečné zdroje – vojenské ani finanční. Na vytvoření skupiny o síle 90 000 vojáků umístěné u ukrajinsko-ruské hranice a na Krymu se podílelo 28 vojenských jednotek. V počátečních fázích byly tyto jednotky stahovány z relativně omezené zeměpisné oblasti, avšak na udržení potřebné intenzity boje, bylo nezbytné povolat další jednotky (např. i z Vladivostoku). Po zvýšení intenzity konfliktu a vystupňování konvenčního boje na konci srpna 2014 bylo na Ukrajině 3 500 až 6 500 tisíc ruských vojáků. Toto číslo se v průběhu času měnilo a vrchol – přibližně 10 000 vojáků – dosáhlo uprostřed prosince 2014, během zatím největšího zapojení ruských vojsk. Ruské ministerstvo obrany muselo do těchto operací zapojit 117 bojových a podpůrných jednotek, tedy přibližně 42 000 vojáků, kteří rotovali v blízkosti ukrajinsko-ruské hranice.

Celkový počet ruských vojáků k poslednímu únorovému týdnu 2015 dosáhl přibližně 9 000 a od té doby vzrostl o minimálně 1 500 – 2000 vojáků. Ruské ministerstvo obrany dokonce posílalo na východ Ukrajiny posily i v době po 13. únoru, tedy po podepsání příměří v Minsku. Dva dny po příměří byla totiž zjištěna přítomnost 2. gardové armády na bojišti u Mariupole, na které dorazila jako posila pro 138. motorizovanou střeleckou brigádu, která v posledních třech týdnech utrpěla těžké ztráty.

Se zavedením „režimu ticha“ (název pro neformálně dohodnuté příměří) na východě Ukrajiny na začátku prosince 2014 se ruští vojáci přesunuli za linie rebelů a začali vykonávat funkce základní (například zabezpečovali logistiku) nebo bojové (dělostřelecká palba) podpory. Účelem tohoto stažení byl politický cíl Kremlu neohrozit nadcházející Minské jednání naplánované na 11. únor. Ve stejnou dobu bylo ruské velení, z důvodu velkých ztrát, donuceno přejít od používání praporových taktických skupin, složených z jedné brigády nebo divize, k vytváření ad hoc formací, které kombinovaly části různých jednotek.

Po zahájení nových bojů, těsně po uzavření příměří, se ruské jednotky vrátily do předních linií. Během únorových bojů na severní frontě byla přítomnost ruské armády zjištěna několikrát – například 1-2. února u Debaľceve (složená jednotka 8. gardové a 18. gardové motorizované brigády, 25. pluku a části 232. motorizované brigády), nebo 14. února při Logvinove (složená jednotka 27. gardové motorizované brigády a 217. gardového výsadkového regimentu).

Široký zeměpisný rozptyl jednotek zapojených do operací může odrážet typickou snahu vojenských plánovačů zapojit do bojů co nejvíce vojáků, aby tak velká část armády získala bojové zkušenosti. Zdá se však, že to při situaci na Ukrajině není hlavní důvod. Jednotky situované v ruských jižních a západních částech přispívaly během jarní fáze operace vojáky o velikosti praporů, avšak během podzimu a zejména zimy se jednalo již jen o roty. Některé jednotky dokonce měly problémy i s naplňováním těchto požadavků. Například 536. pobřežní dělostřelecká brigáda musela přidělit několik vlastních vojáků do 61. námořnické brigády, aby jí tak umožnila vytvořit požadovanou skupinu, která se měla zapojit do bojů na Ukrajině. V téže době sibiřské jednotky přispívaly v mnohem větší míře, než jsou prapory; 36. gardová motorizovaná brigáda přispívala na operace uskupením téměř o velikosti pluku, včetně tankových praporů, motorizované pěchoty a dělostřelectva i menšími oddíly bojové podpory. Z uvedeného lze odvodit jistý nedostatek nezbytně potřebných lidských zdrojů. Zároveň fakt, že sibiřské jednotky musely na Ukrajině používat své vlastní prostředky – místo toho aby tam jednoduše přeposlaly vojáky – ukazuje nedostatek vojenského vybavení na bojišti. Společně tyto dva problémy naznačují, že snaha o zapojení co největšího počtu vojáků, i z velmi vzdálených jednotek do bojových operací, určitě není z důvodu jejich vytrénování v bojových podmínkách. Existuje několik zpráv, které hovoří o donucování vojenského personálu „dobrovolně“ se zúčastnit bojových operací na Ukrajině. Dalším příkladem problému s vojáky je zařazení Dzeržinského divize Ministerstva vnitra do role proti-ústupových jednotek umístěných za liniemi rebelů a ruské armády. Potřeba takového zařazení dále podtrhuje problémy, které má ruské velitelství s morálkou vlastních vojáků ale i rebelů. Společně tyto faktory vytvářejí obraz nedostatku vycvičeného vojenského personálu, pomocí kterého by Rusko mohlo pokračovat s operacemi na Ukrajině.

Poslední otázkou zůstává, jak bude v této situaci jednat Kreml. Je zřejmé, že hlavním cílem je udržení Ruskem kontrolovaných „republik“ na východě Ukrajiny. Za těchto okolností, je nemožné vyloučit snahu Ruska o využití této výhody – dokud existuje – v podobě zisku nového území. Velké industriální město a přístav Mariupol se zdá být nejpravděpodobnějším cílem. Přemístění ruských a povstaleckých sil z Debaľceva do oblastí severně a východně od Mariupolu napovídají, že Kreml tuto možnost zvažuje. Pokud je tento odhad správný, zůstává obnovení bojů a snaha ruské armády o rozšíření rebely kontrolovaných oblastí realistickým předpokladem.

Zpracoval: Branislav Mičko

1933