Rozhovor s Nicole Ludwig: jak Itálie zvládá pandemii Covid-19?

1. Jak byste zhodnotila současné zvládání pandemie Covid v Itálii? Jak byste zhodnotila kroky vlády, zdravotníků a bezpečnostních složek?

Závažnost celé krize je bezprecedentní a Itálie byla v západní hemisféře první zemí, která byla krizí zasažena. Itálie na takový rozsah nebyla z žádného úhlu pohledu připravená. Vláda měla reagovat dříve a konstruktivněji, od začátku bylo příliš mnoho nejasností: V únoru guvernéři severotialských regionů marně varovali před nebezpečím nákazy, a opozice, která žádala okamžité opatření například uzavřením leteckého spojení s Čínou, čelila kritice rasismu proti Číně. I odborníci neměli v Itálii přesnou představu o viru: Ještě v únoru virologové ujišťovali, že nákaza není nebezpečná a že roušky nejsou nutné. Vláda měla zohlednit a izolovat lépe rizikovou skupinu seniorů a připravit nemocnice na vlnu pacientů. Krize se však rychle vyvíjí, situace se mění a staví tím vládu, stejně jako obyvatele před stále nové výzvy. Zdravotníci v celé této krizi odvádí obdivuhodnou práci a zaslouží si hluboký respekt od každého z nás. V plném nasazení pracují až do úplného vyčerpání sil, často v nejistých a právě v nejasných podmínkách.

Vládní rozhodnutí celostátní karantény a zastavení výroby byl odvážný krok a nóvum v novodobé historii. Problém je ovšem hlubší a následky dlouhodobjěší než samotná ochrana zdraví, kvůli které se země fakticky hermeticky uzavřela: Premiér Giuseppe Conte rozhoduje přes dekrety nouzového stavu bez schvalování parlamentu a omezuje radikálně základní svobodu, stejně jako ústavní práva obyvatel. V momentě vrcholu krize to jistě všichni akceptují a chápou, že zdraví je prioritní. Křivka nákazy je ovšem již delší dobu stabilní a lidé přestávají mít pochopení pro tak restriktivní karanténu. I politici, jako bývalý premiér Matteo Renzi, kritizují neflexibilní přizbůsobení vládních rozhodnutí na situaci, která se evidentně stabilizuje. Trvalé následky sociální izolace a nevyčíslitelných ekonomických problémů jsou příliš závažné, a země se musí znovuotevřít, jinak hrozí nejen riziko nákazy Covid-19, ale i hlad, řekl Renzi. Itálie se nyní pomalu začíná vracet k normálu: od 4. května platí nový vládní dekret, který restrikce lehce začíná uvolňovat a který spouští opět část výroby.

2. Lze identifikovat nějaké rozdíly mezi zvládáním pandemie na severu a jihu země?

Nouzové dekrety vyhlašuje vláda v Římě centrálně pro celou Itálii, tímto je řízení pandemie celostátní. Regiony mají však určité autonomie a mohou dekret případně specifikovat, což vedlo (a nadále vede) regionálně částečně k velkém rozdílům. Dám jeden příklad: Když premiér Conte v dubnovém vládním dekretu uvedl, že procházky jsou povolené v okolí bydliště, tak to guvernér regiónu Benátska, Luca Zaia, specifikoval na okruh pouhých 200 metrů. Ne všechny regiony tuto konkretizaci přebraly. Nedá se říct, že by sever aplikoval restrikce přísněji, než jih – každý region čelí v tomto kontextu jiném výzvám, což jistě záleží i na lokální či regionální křivce nakažených. Sever Itálie, Lombardie, ale i Benátsko měly a mají po celou dobu krize nejvyšší počet pacientů a obětí. Jih Itálie naopak má obavy, aby nákaza nepropukla explozivně jako na severu, zdravotnický systém jihoitalských regionů není tak efektivní, jako systém severu.

3. Jaký byl/je postoj obyvatel k restriktivním opatřením a jak je vnímají?

Od počátku pandemie byl postoj italské společnosti velice statečný: Obyvatelé téměř bez protestů akceptovali restrikce a důsledně dodržovali pravidla. V prvních dnech karantény se zvedla vlna solidarity a vzájemné podpory mezi lidmi. Nutno ovšem dodat, že restrikce trvají od poloviny března a nálada ve společnosti se mění postupem času: Obavy střídají naděje, nervozitu střídá celková otrávenost. Z vlny solidarity se stalo spíše ticho a vzájemná podpora je menší, než ještě ze začátku. Lidem dochází síly a trpělivost. Postupně a velice opatrně začínají vycházet na ulice. Je ale znát strach: Strach z nákazy, a i strach z budoucnosti. Sociální izolace je devastující nejen pro samotného jedince, ale i pro fungování celé společnosti. Nehledě na objektivní starosti ekonomického druhu. Itálie se zavřela doma bez konkrétních informací o tom, jak a kdy život bude pokračovat dál. Statistika univerzity Tuscia odhaduje, že více než 21 Miliónů Italů má vážné ekonomické potíže.

4. Jak vidíte roli italských médií v informování o pandemii? Jakou roli hrají sociální sítě a spolu s tím i dezinformace?

Role medií je zásadní a jejich odpovědnost je velká. Právě v době této krize je racionální a věcné zpravodajství nezbytné. Média v Itálii však především z počátku krize reagovala extrémně – interpretací a názorů bylo nepřehledné množství, Italové byli (a stále jsou) konfrontováni s nebezpečném šíření dezinformací. Premiér Conte v březnu apeloval na média, aby podávala věcné zpravodajství a nešířila paniku mezi lidmi.

Sociální sítě, které jsou jeden z mnoha akceleračních faktorů šíření zpráv, hrají v celém kontextu pandemie nepodstatnou roli: Na jednu stranu je lidé využívají jako komunikační nástroj, který ale samotnou komunikaci závažně zkresluje, protože virtuální dialog nikdy nemůže nahradit opravdovou komunikaci. Řekněme ale, že v době karantény a sociální izolace je toto možnost určitého kontaktu a výměny názorů, které zas mohou například ukázat jistý trend nálady ve společnosti. Na druhou je právě možnost ověřování zdrojů nelehká, sociální sítě jsou nekonečnou platformou vyjadřování, kde se fakta, názory a nálady lehce mohou prolínat. Premiér Conte je zde ostře kritizován právě za to, že informuje Itálii o nových vládních dekretech a karanténě prostřednictvím právě sociálních sítí. Kritika je, že využívá tento nástroj jako barometr své politické oblíbenosti a sám, který apeluje na věcnost, ji však neaplikuje.

5. Jak moc podle Vás pandemie postihne italskou ekonomiku, která již dlouhodobě čelí strukturálním problémům a zároveň je značně zadlužená (cca 134 % HDP)?

Pandemie postihne Itálii bohužel zásadně a nebude jistě jediná země, která bude muset čelit hospodářskému šoku. Model italské karantény je v celé Evropě nejvíce restriktivní a lockdown způsobil téměř kompletní blokádu výroby. Italská ekonomika je již léta oslabená, úsporná opatření v hospodářské politice a konkurenční deflace jsou dva faktory tohoto oslabení. Krize Covid-19 nyní dle odhadů způsobí kontrakci HDP až o 15%. Odborníci předpokládají, že krize bude katalyzovat lavinu nezaměstnaných ve stovkách tisíc.

Je klíčovou otázkou, jakými možnostmi bude Itálie disponovat pro oživení a restart vlastní ekonomiky a kompenzaci ztráty příjmů, když jako člen eurozóny nemá vlastní státní banku.

6. Jaké ekonomické reformy vláda plánuje v souvislosti s opětovným nastartováním ekonomiky?

Vláda pro zatím schválila balíček ve výší 25 Miliard Eur a schvaluje další ve výši 55 Miliard Eur. Balíčky mají umožnit okamžitou pomoc v situaci krize, jako například podpora živnostníků, kteří si mohou zažádat o 600 – 800 Eur. Sumy jsou ale naprosto nedostačující a nedokáží garantovat nutnou podporu pro všechny sektory. Italská vláda je po důrazném apelu solidarity a společného řešení krize na evropské úrovni zatím spokojená s vývojem vyjednávání ohledně záchranných fondů a de facto čeká, jakou odpověd Brussel dá.

Pro zásadní oživení státní ekonomiky je však nutná likvidita. Problém zemí jako je Itálie je, že nemají samostatnou kontrolu nad měnou pro ekonomický restart. Itálie již dlouho aplikuje úsporná opatření – finanční redukce, úsporná politika se týkají všech sektorů. Jednoduše vyjádřeno se šetří a škrtá všude. Jak ale vývoj ekonomiky ukazuje, tak tato cesta nevede k pozitivnímu výsledku. Někteří italští ekonomové a teoretici se pro to zastávají názoru, že Itálie potřebuje změnit zásadní směr a aplikovat mechanizmy dle Keynesovi ekonomie – expanzivní na straně poptávky. Tento krok by však vyžadoval nutně vlastní zdroje, které ale Itálie nemá, protože nedisponuje vlastní měnou. Euro nekontroluje samostatně a tímto je Itálie odkázaná na financování ze strany trhů za spekulativní úroky v proudu spekulativní logiky.

7. Do jaké míry podle Vás mohou případné ekonomické problémy ovlivnit eurozónu, některé “černé scénáře“ mluví se o jejím možném rozpadu, právě díky problémům Itálie nebo Španělska?

V Itálii je již delší dobu znát latentní euroskepse, která není náhodná, zhodnotíme-li průběh zásadních mezinárodních krizí posledních let: Jak finanční krize, tak migrační krize a nyní coronavirová krize postihly Itálii tvrdě a odpověď z EU nebyla taková, jakou by Itálie vyžadovala a potřebovala. Tlak, který přichází nejen z Itálie, ale také z jiných zemí, jistězdůrazňuje strukturální nedostatky eurozóny, která evidentně není schopna reagovat adekvátně na hospodářské šoky, jak se ukázalo například již v roce 2012. Opět se tedy vrací problematická otázka, kde najít zdroje které zabrání hospodářskému kolapsu, otázka, která prohlubuje konflikty a napětí mezi zeměmi, které, jak je aktuálně zřejmé, nechtějí i přes společnou měnu sdílet své zdroje a své úspory. Není tedy vyloučeno, že tato krize může být začátkem procesu, který by mohl vést až k rozpadu eurozóny.

8. Do jaké míry došlo vinou pandemie k proměně vztahů mezi Itálii a EU?

Pandemie otevřela za poslední desetiletí opět Pandořinu skřínku a znovu ukázala na hluboký rozpor mezi státy, co se týká hospodářských záležitostí. Endemický konflikt v eurozóně tedy opět exploduje, protože státy oprávňeně diskutují o finančních otázkách i tvrdě. Nejde o to, kdo je „dobrý“ a kdo je „špatný“, protože konflikt se nepohybuje na poli etiky, nýbrž na finančním poli, kde se jedná o to, jak bude vypadat hospodářský restart, který se týká všech států a samozřejmě každý stát hají své vlastní zájmy, což vede nevyhnutelně k situaci konfliktu.

9. Jaké jsou naopak vztahy s kontinentální Čínou? V této souvislosti česká média, jako např. Respekt, poukazují na nový fenomén čínské zahraniční politiky, a to ,,rouškovou diplomacii’.

Obchodní vztahy s Čínou byly v horizontu nové hedvábné stezky již před vypuknutím krize Covid-19 předmětem veřejné debaty. Nyní se italské vztahy s Čínou krizí dále mění a nabírají novou dynamiku. Italský ministr zahraničních věcí Luigi di Maio v tomto kontextu několikrát řekl, že Itálie je pro zvládnutí krize odkázaná na pomoc ze zahraničí. To se týká například roušek, ochranného oblečení, expertů, nebo i technického vybavení pro dezinfekci veřejných prostor. Čína poskytla Itálii nemalou pomoc, do země dodala přes 30 tun zdravotnického materiálu. Jakou cenu tato pomoc bude mít, je předmětem diskuze, která se vyvíjí postupem krize. Politické špičky sice zdůrazňují, že pomoc z Číny, podobně jako i z Ruska, neovlivní geopolitickou pozici Itálie, jak ale aktuální průzkum agentury SWG ukazuje, má tato pomoc minimálně psychologický efekt na vnímání společnosti: 52% Italů vnímá Čínu jako nového přítele, což je oproti roku 2019 nárůst o 42%. Dle 36% by se Čína měla dokonce stát novým spojencem Itálie.

10. Naproti tomu v souvislosti s Ruskem, lze zaznamenat nějaké změny ve vzájemných vztazích? Jak byly vnímána humanitární pomoc Ruska?

Vnímání humanitární pomoci z Ruska bylo zde v Itálii velice pozitivní. Ve zmíněném průzkumu je Rusko na druhém místě hned po Číně, so se týká přátelství: 32% vidí v Rusku přítele, což je o 17% více, než ještě v minulém roce. Italové ocěnili především rychlost, kterou se pomoc z Ruska dostavila. Deník jako La Repubblica zvolil jako nadpis hlavních článků k tomuto tématu „S láskou z Ruska“, což na jednu stranu ukazuje na přátelskou tendenci, na druhou stranu nechává i otevřenou interpretaci samotného nadpsiu. A jistě i Rusko, stejně jako Čína budou vyžadovat za pomoc určitou cenu. V médiích se objevuje zpráva, že cena bude v první řadě politická, co se týká sankcí. To ovšem není potvrzeno ze strany politické špičky. Jisté ale je, že vztahy mezi Itálií a Ruskem jsou historicky přátelské, pozitivní vztahy mají dlouhou tradici, které přetrvávají i politické kontrapozice a strukturální změny.

Nicole Ludwig vystudovala v německém Freiburgu filozofii, dějiny a italštinu. Od roku 2017 žije v Římě. Pracuje pro ČT24 z Itálie

Rozhovor vedl Zdeněk Rod, project manager a research fellow v CBAP