Předpovědím navzdory: Libye na cestě poválečné rekonstrukce

Libye není stabilní a ještě dlouho nebude. Stát je slabý, všude jsou zbraně, bezpečnostní incidenty neberou konce. Pro řadu zahraničních pozorovatelů je toto stručné hodnocení dostatečným důvodem předpovídat libyjské poválečné rekonstrukci apokalyptický konec. Konec konců zabití amerického velvyslance Christophera Stevense, který se stal obětí útoku na americký konzulát, by pro to mohlo být zdánlivě neprůstřelným argumentem.

Možnost lidově řečeno hodit libyjskou politickou transformaci a poválečnou rekonstrukci přes palubu jakožto pomyslnou mission impossible je pro zahraniční komentátory velmi snadná, protože výzva stabilizace země a vytvoření fungujícího politického systému, který by byl méně zkorumpovaný a více respektující lidská práva než ten předchozí či dokonce demokratický, je tak obrovská. A přeci se točí, chtělo by se říci právě dnes, jen pár dní po příkazu libyjské vlády k rozpuštění milic neintegrovaných pod státní bezpečnostní složky.

Vezměme to však popořadě, aby pro laika vynikla odolnost libyjské společnosti jít svojí cestou úskalím navzdory. Nejdřív se Libyi předpovídal osud válkou zničené země, kde nebude svržen stávající režim a Západ bude vést další nekonečnou vojenskou kampaň. Zhruba půl roku, kdy se údery NATO zdánlivě nepodepisovaly na změně poměru sil, řada světových médií hovořila o patu. Dokonce i v době, kdy se libyjští povstalci vydali na hlavní město, vydala zpravodajská organizace Stratfor analýzu, která předpovídala tvrdé boje o Tripolis, přičemž však vlastní dobytí města nakonec trvalo pouhé tři dny a těžké boje zasáhly jen jeho malou část.

Koncem války začal Západ plánovat stabilizační misi OSN, která měla v zemi udržet pořádek poté, co konflikt definitivně skončí. Nová Libye však o tak masivní cizí pomoc nestála a tak se OSN musela spokojit pouze s velmi malými misemi UNSMIL a UNMAS. Slabý libyjský stát byl nakonec schopen zajistit základní fungování země bez přítomnosti zahraničních stabilizačních sil (či dost možná právě díky jejich absenci). Ze země se tak nestal Irák se svými častými sebevražednými útoky, ani Afghánistán, kde by byly stabilizační síly každodenně napadány. Libye se ani nevydala „syrskou cestou“ rozpolcené a do velké míry neakceschopné opozice, která nemá jednotnou vizi toho, jak či kam hodlá zemi vést.

Pak v Libyi nastaly parlamentní volby. I řada domácích pozorovatelů se obávala násilí, akcí separatistů či chaosu na východě země. Je zvláště pozoruhodné, že volby si Libyjci v podstatě zorganizovali sami, zahraniční aktéři měli jen pomocnou roli a i na šéfa mise UNSMIL Iana Martina podle jeho slov zapůsobila efektivita a profesionalita organizace a průběhu voleb. Zatímco v Sýrii umíralo zhruba 100 až 200 lidí denně proběhli v poválečné Libyi svobodné parlamentní volby, při nichž zemřely jen 2 osoby a celkově se volby nesly v atmosféře až sváteční (západ země) či bdělého optimismu (východ). V zemi tehdy již působilo na 2500 neziskových organizací a federalistické hnutí na východě země nenaplnilo nejčernější předpovědi, neroztrhlo zemi ve dví a místo toho velmi ochotně proklamovalo vůli usednout za jednací stůl s vítěznou umírněně-islamistickou aliancí stran vedených západně vzdělaným ekonomem Mahmúdem Džibrílem.

Zde se nachází další z bodů, který pesimistům vyjadřujícím se k dění v Libyi nevyšel. Volby totiž nevyhráli ti nejtvrdší islamisté. Jak Muslimské bratrstvo, tak extrémističtí salafisté u voleb pohořeli. Asi nejlepší známkou toho, že život jde v Libyi v drtivé většině případů dál, je fakt, že lidé řeší své běžné starosti, doprava a infrastruktura fungují (aspoň tak jako za Kaddáfího režimu) a ropa, hlavní to zdroj státních příjmů, se již těží ve zhruba stejném objemu, jako před válkou. Samozřejmě by se zde dal uvést dlouhý výčet bezpečnostní problémů a politických výzev současné libyjské vlády. Důležité v tuto chvíli je ale zjištění, že stát existuje, společnost žije a občanská válka či teritoriální dezintegrace země nejsou na pořadu dne.

Pak je zde poslední v pravdě apokalyptické memento: vražda amerického velvyslance. Na jednu stranu by pohled na umírajícího ambasadora či ruiny konzulátu v Benghází mohly svádět k dojmu, že idyla arabského jara skončila, arabská lůza opět slupla návnadu v podobě stupidního islamofobního filmu i s navijákem a vydala se do ulic s jediným projevem veřejného mínění, který umí, tj. s bezbřehou destrukcí. Ponechme však i nyní stranou dění v jiných muslimských zemích a soustřeďme se pouze na Libyi. Ten, kdo vidí ono „A“, tj. zabití velvyslance, by měl vidět i řadu příkladů pomyslného „B“ – omluvu libyjské vlády, vyjádření politování od řady libyjských organizací a občanů, oficiální poděkování amerického konzulátu za pokus části obyvatel Benghází umírajícího velvyslance zachránit, smrt 10 libyjských policistů, kteří padli při obraně diplomatické mise či účast desítek tisíc lidí na demonstraci v Benghází v reakci na běsnění islamistických milicích, z nichž jedna, zvaná Ansáru ‘š-šarí’a, měla na útoku na konzulát pravděpodobně lví podíl.

Demonstrace v Benghází směřovaná proti milicím se pak během noci změnila (dost možná plánovaně) v jakýsi svérázný „pogrom“ místního obyvatelstva a státních bezpečnostních sil na nejvíce nenáviděné milice. V nočních hodinách proto padla základna milice, která pravděpodobně vedla útok na konzulát, a její členové museli z místa, které bylo následně demonstranty předáno libyjským úřadům, uprchnout. Pokus milicionářů uspořádat ve stejný den a ve stejném městě demonstraci proti islamofobnímu filmu nedokázal zviklat názor většiny obyvatel, že to, co se stalo, bylo pro jejich město již příliš.

To nás vede k poslednímu bodu, který je hnacím motorem stability poválečné Libye. Je jím jakási svérázná směsice historické zkušenosti s urovnáváním lokálních sporů, „ozbrojeného aktivismu“ místních komunit a nezlomenému entuziasmu velké části obyvatelstva, že může být lépe a stojí za to výdobytky revoluce chránit se zbraní v ruce. Bylo to právě v Benghází, kde někdy místní obyvatelé chránili během voleb volební místnosti se zbraní v ruce, aby si mohli odvolit a odrazili případné útoky extrémních federalistů, kteří chtěli průběh voleb narušit. I podle International Crisis Group je umění místních notáblů odvolávajících se na společnou libyjskou identitu, islám a zvykové právo pozoruhodně efektivním nástrojem pro urovnávání různorodých lokálních konfliktů. Stále tak platí, co již v dubnu poznamenal Alex Warren ve svém článku o Libyi: „Libye není stabilní, ale nehroutí se.“

Jan Kužvart

849