Kyjevská koncovka – tři scénáře pro Ukrajinu

Po měsících demonstrací, týdnech nepokojů a několika dnech krvavých střetů v centru Kyjeva se dosáhlo dohody, která by mohla násilí ukončit a podle mnohých nasměrovat Ukrajinu do Evropy.

Většina světových i českých médií převzala populární projekci událostí, podle níž povstal lid proti vládě, která Ukrajincům sebrala jejich evropský sen a proevropsky orientovaný lid nyní zvítězil. Ale vzdor veškerému nadšení, Ukrajina zůstává zemí dvojího lidu a dost možná trojího, v každém případě mnohovrstevnatým, komplexním problémem a žhavým geopolitickým ohniskem, jehož budoucnost ještě zdaleka není rozhodnuta.

Ukrajinský parlament v minulých dnech schválil zvláštní zákon, který znamená návrat k ústavě z roku 2004 a odebírá hlavě státu některé pravomoci. Pro tento krok, který má přispět k ukončení krize a prolévání krve, hlasovalo podle agentury Interfax 386 z celkem 450 poslanců. Znamená to také, že pro nový zákon hlasovali i mnozí poslanci Strany regionů, což ukazuje na ztrátu důvěru v lídra vládní strany. Znamená to návrat k “prezidentsko-parlamentní” formě vládnutí, kdy premiéra poslanci volí z kandidátů navržených prezidentem a parlament také na prezidentův návrh jmenuje ministry obrany a zahraničí, jakož i šéfa tajné služby. Kandidáty na ostatní ministerská křesla by příště měl navrhovat premiér a zároveň se prodloužilo funkční období parlamentu ze čtyř na pět let.

Nicméně hlučné jásaní světových médií nad uzavřením dohody se brzy může ukázat jako předčasné. Jen co opoziční předáci oznámili dosažení dohody, nacionalisté je osočili z kolaborace s Janukovyčem. Nikdo blíže neanalyzuje, jaký dopad na politické poměry v zemi bude návrat k ústavě z roku 2004 mít. V systému, jež je léta řízen lokálním oligarchickým byznysem (a Janukovyč je typickým představitelem takové politiky, nikoli ideologickým „rusofilem“) to v tuto chvíli mnoho neznamená. Pokud nacionalisté znemožní činnost parlamentu, země se může pohroužit do nového chaosu s nepříjemným bonusem v podobě faktické kontroly center v zemi, které nespolupracují a ignorují centrální vládu. Ruské zájmy se mohou jevit poraženy, ale Černý Petr v takovém případě zůstane především v rukou Bruselu. Není také pravděpodobné, že by současné události znamenaly skutečné vytlačení Ruska z Ukrajiny pod vlivem staré Brzezinského teze „Rusko bez Ukrajiny přestává být velmoc“. Rychlý rozpad vládní Strany regionů a četnost dezercí k opozici spíše zaráží a nutně vede k domněnkám o vytváření nové páté kolony. Toho, kdo jí tentokrát bude představovat, v příštích měsících zřejmě prozradí činy.

Vyloučíme-li propadnutí do regulérní občanské války, jeví se pro Ukrajinu jako pravděpodobné tři následující scénáře:

1. Stabilita za přispění Ruska i EU

Existuje naděje, že by se Ukrajina ve vzdáleném horizontu mohla těšit politické i ekonomické stabilitě, stejně jako dobrému právnímu prostředí. Vyžaduje to ale dlouhodobou a bolestivou transformaci, přičemž nutno počítat s tím, že ukrajinská politická reprezentace bude mít tím méně času budovat prosperující Ukrajinu, čím více ji bude zaměstnávat geopolitická hra o směřování jejich země. To si vyžádá ústupky na obou stranách a je otázka, zda toho jsou Západ a Rusko schopny. Podle Zbigniewa Brzezinského by to společný přístup – realisticky uvažujícího Německa a Ruska, které pochopí, že není ani v jeho zájmu ztrácet kredit na podpoře nespolehlivých partnerů jako je Janukovyč, dokázat mohl.

2. Thajský scénář

S ohledem na peranentní politickou nestabilitu je Ukrajině nezvykle podobné Thajsko. Zde již několik let dochází ke zvláštnímu opakování mocenských zvratů podobajících se „barevným revolucím“ v Evropě. Modří stranící v určitou chvíli svrhnou červené a za několik let se situace obrací. Něco podobného již na Ukrajině proběhlo v roce 2004, kdy kandidát opozičního bloku Viktor Juščenko porazil Janukovyče, který po skandálech a deziluzi způsobené politickou impotencí oranžové reprezentace opět drtivě zvítězil v roce 2010. Přitom Janukovyč tehdy spolu s Tymošenkovou podporoval vstřícnější vztahy s Ruskem, což západní favoritku stálo několik let za mřížemi pro vyjednání „nevýhodných podmínek o dodávkách ruského zemního plynu“. Současná ikona ukrajinského boje proti ruskému vlivu tak paradoxně v roce 2010 alespoň z pohledu Janukovyčovy administrativy nadřídila ruské zájmy ukrajinským. Vzhledem k tomu, že propuštěná Tymošenková se během svého prvního vystoupení na kyjevském Majdanu nechala večer po oznámení demokratických reforem slyšet, že protesty by měly pokračovat, dokud „všichni, kdo mají nedávné krveprolití na svědomí“ nebudou potrestáni, zdá se, že na další dějství permanentní ukrajinské revoluce je již zaděláno.

3. Rozdělení, nebo federalizace Ukrajiny

Model rozdělení se na první pohled jeví snadným východiskem. Rozdíly uvnitř ukrajinské společnosti a podpora vlastních proxy ze strany Ruska i Západu dříve či později opět navodí otázku dvou a více Ukrajin. Rozdělení by ale vůbec nemuselo proběhnout bezproblémovým způsobem, protože nové celky by tak jako tak musely řešit problémy s národnostními menšinami. V západní části Ukrajiny žije dnes mnoho lidí, kteří se považují za Rusy. A naopak, na východní Ukrajině žije část obyvatelstva, které se považuje za západní Ukrajince. Federalizace Ukrajiny bude v nadcházejících měsících téma, kterým se ruští stratégové budou snažit rozehrávat novou hru. Bývalý Putinův poradce Andrej Ilarionov se již nechal slyšet, že fungujícím politickým řešením by mohla být federalizace Ukrajiny s jistou mírou autonomie pro východní a jižní Ukrajinu. Podle současného Putinova blízkého spolupracovníka Sergeje Glazjova by federální uspořádání dokonce mohlo znamenat, že východní Ukrajina se stane součástí Euroasijské celní unie, tedy ruského projektu, který nyní zahrnuje kromě Ruska i Bělorusko a Kazachstán a má sloužit jako geopolitická alternativa liberálně-demokratické EU. Těžko si ale představit, že by takový model jedné Ukrajiny se dvěma zahraničními politikami mohl fungovat v praxi.

Autor: Ondřej Šlechta

767