CBAP monitor 17.9. – 25.9.

CBAP nově poskytuje pravidelný týdenní výběr z informací známých bezpečnostních think-tanků a mezinárodního tisku. Aktuálně přinášíme mezinárodně-právní pohled na údery proti Islámskému státu v Iráku a Sýrii, téma nečekané obrody nacionalismu v mezinárodní politice a vracíme se k nedávno podepsané asociační dohodě mezi Ukrajinou a EU.

Nová asociační dohoda

Již před rokem obě strany téměř dosáhly podepsání asociační dohody. Na poslední chvíli však ukrajinský prezident Viktor Janukovyč na nátlak Ruska zařadil zpátečku. Moskva v případě podpisu hrozila vážnými ekonomickými důsledky a současně nabídla významnou půjčku pro těžce zadluženou zemi, pokud se přikloní k Rusko. To se hodilo Janukovyčovi, ale popudilo spoluobčany, kteří vyšli do ulic, což vedlo k následným událostem, které pak stály Janukovyče prezidentský úřad.

Nový prezident Petro Porošenko je chycen v podobné smyčce. Aby pacikoval Rusko, požádal EU o odklad dohody o volném obchodě, která je spojena s dohodou o partnerství. Jenže právě tento odklad vyvolává v mnoha Ukrajincích dojem, že je údajně prozápadní prezident zradil; není vyloučeno, že by mohli opět vyjít do ulic. Současné ukrajinské vedení však nemá na výběr; země je ekonomicky zubožená a Rusko ji může kdykoli srazit na kolena. K tomu přidejte vojenskou situaci: Anexe Krymu ukázala, že při vhodné příležitosti se Moskva nebude rozpakovat připojit cizí území. Přitom ruští vojáci jsou již rozmístěni na východní Ukrajině. Ukrajinská cesta do EU se tak doslova odehrává na hrotech ruských zbraní. Ekonomické výhody asociační dohody budou zjevné teprve dlouhodobě, zatímco ruskou odplatu pocítí Ukrajina okamžitě.

Jaká je tedy alternativa? Zajisté ne členství v Eurasijské unii, přinejmenším ne dobrovolně. Ukrajina se nicméně členem EU nestane a není pravděpodobné, že by k tomu v blízké budoucnosti kvůli sousedství s Ruskem došlo. Může Rusko diktovat, do jakých aliancí smí Ukrajina vstoupit? Samozřejmě, že ne. Nicméně jen blázen by ruský faktor ignoroval. V sázce je příliš mnoho.

Christoph Hasselbach (Deutsche Welle) – Russia is always present

Zpracoval Ondřej Šlechta


Podivné obrození nacionalismu v globální politice

V roce 1990 publikoval Kenichi Ohmae dílo s názvem The Borderless World. Knihu, která vystihla ducha globalizace. Následujících 25 let byl svět konfrontován s takovým vývojem technologií, ekonomiky a politiky, který odkazoval k úpadku významu národních států a stírání hranic.

Minulý týden 45% Skotů hlasovalo za osamostatnění se od Velké Británie. Referendum bylo dychtivě sledováno katalánským separatistickým hnutím, stejně jako tibetským, quebeckým ad.

Nejnebezpečnějším evropským nacionalistou je bezesporu ruský prezident Vladimír Putin, který anektoval Krym s odkazem na právo ochraňovat rusky mluvící, kdekoliv žijí. Jak někteří poznamenávají, tato skutečnost dává Rusku (z pohledu Rusů) ospravedlnění k další intervenci napříč územím bývalého sovětského svazem.

Ačkoli se EU snaží prezentovat jako opozice vůči Putinovi, v Evropě sílí nacionalističtí politici, kteří s Putinem otevřeně sympatizují, jako např. Marine Le Pen, předsedkyně francouzské Národní fronty. V Německu zase nabírá na síle Alternativa pro Německo, která kritizuje podřízenost německých zájmů těm evropským. I v prosperujícím Švédsku získali krajně pravicoví Švédští demokraté 13% hlasů v nedávných národních volbách. Maďarský Fidesz, který si udržuje přesvědčivou většinu v parlamentu, má jasné autoritářské tendence.

Tři nejmocnější asijské země – Čína, Japonsko a Indie – jsou vedeny autoritářskými vůdci, kteří používají nacionalistickou rétoriku. Pohraniční spory o hranice mezi Čínou a jejími sousedy zase zvyšují riziko vzniku války ve východní Asii. Žili jsme dlouhou dobu ve světě, který jsme si představovali bez hranic a možná tak zapomněli na to, že jsou tu Číňané, Japonci a Indové, kteří jsou změnami svých hranic trochu posedlí.

Blízký východ se na první pohled zdá jako výjimka, vymykající se nacionalistickým snahám. Ovšem zdání klame. Jsme svědky vzestupu džihádistického hnutí, které národními hranicemi naopak pohrdá, zatímco Egypt, nejlidnatější arabský stát, zaznamenal obrat k nacionalismu prostřednictvím vlády vedené armádou, která stojí v opozici islamismu.

Co napomáhá tomuto podivnému vzkříšení nacionalismu, když významné ekonomické a technologické faktory mluví jasně proti vzestupu nacionalismu?

Jednou z odpovědí je, že fenomén globalizace pravděpodobně vždycky podceňoval moc nacionalismu. Pokud trávíte mnoho času v letištních halách a na mezinárodních konferencích, je jednoduché zapomenout, že většina lidí žije pod jednou střechou na určitých a pevných místech. Také je dobré připomenout, že globalizací rovněž otřásla mezinárodní finanční krize v roce 2008.

Chudoba a válka vedou k masivnímu uprchlictví, částečně do Evropy a bezpečnějších částí Blízkého východu. Boj proti imigraci je přitom většinou hlavním důvodem růstu popularity nacionalistických stran, jako francouzské Národní fronty, Švédských demokratů či britské Strany nezávislosti.

V konečném důsledku tedy skutečnost, že je světový řád nestabilní, pravděpodobně podporuje růst nacionálního sentimentu, kdy země nebo separatistická hnutí vidí příležitost k posílení svých hlavních agend. Vladimír Putin v minulosti několikrát zalitoval nad rozpadem Sovětského svazu. Nyní se cítí v tomto tématu jaksi sebevědoměji.

Naneštěstí fakt, že se nacionalistická hnutí často definují vůči cizincům, velmi často provokuje rivalská nacionalistická hnutí. Vidět to můžeme na případu Británie, kdy vzrůst skotského nacionalismu vytvořil uvnitř anglické společnosti určité nepřátelství vůči Skotům. Stejná, ovšem ještě nebezpečnější dynamika je v Asii. V jednom z posledních průzkumů veřejného mínění v Číně bylo zjištěno, že více než 50% obyvatel očekává válku s Japonskem. Jiný průzkum odhalil, že 90% Japonců má negativní pohled na Čínu.
Gideon Rachman (Financial Times) – The strange revival of nationalism in global politics

Zpracovala Mirka Pavlíková

Údery v Sýrii: co na to říká mezinárodní právo?

Některé západní země a jejich arabští spojenci zahájili letecké údery proti pozicím Islámského státu v Iráku a posléze i v Sýrii. Vzápětí se objevily otázky nad legálním rámcem této operace. Odpovědět se na ně na stránkách BBC pokouší profesor mezinárodního práva z Univerzity v Cambridgi Marc Weller.

V případě Iráku je podle Wellera situace jednoznačnější než v případě mnohem komplexnějšího konfliktu v Sýrii. Pokud bagdádská vláda žádá zahraniční síly o ozbrojený zásah proti ozbrojencům islámského státu na svém území, z mezinárodně-právního hlediska je vše v pořádku. Vláda v Bagdádu nebyla odstavena od moci (na rozdíl od bývalého ukrajinského prezidenta Janukovyče, jehož volání po přímé intervenci Ruska na Ukrajině bylo podle Wellera v tomto světle naprosto bezpředmětné), naopak byla nedávno rekonstruována a spravedlivěji rozdělila moc mezi zástupce různých etnických skupin, obývajících Irák, čímž její legitimita stoupla.

V případě Sýrie není nic jednoznačné. Západní země sice oficiálně považují tzv. „Syrskou národní radu“ za „legitimního zástupce syrského lidu“, ale jako vládu ji neuznaly. Stěží tedy mohou argumentovat jejím kladným stanoviskem, pokud by se pokusily současnou syrskou vládu obejít.

Někdo by mohl přijít s tvrzením, že zásahy na území Sýrie mohou být ospravedlněny faktem, že IS, operující jak na území Iráku, tak Sýrie, představuje pro bagdádskou vládu existenční hrozbu. Zakročit proti němu by tak znamenalo prostý akt sebeobrany. Nicméně, zdůrazňuje autor, tento přístup by bylo možné aplikovat pouze v případě, pokud by hrozbu Bagdádu představovaly kroky, podniknuté přímo syrskou vládou v Damašku, což evidentně není tento případ.

Spojené státy, Velká Británie, či Francie se rovněž mohou odvolat na to, že IS představuje hrozbu jejich vlastní bezpečnosti a dovolávat se článku 51 Charty Spojených národů. A jak nás naučil vývoj po 11. září, hrozbu může představovat i nestátní aktér, pobývající na území toho kterého státu. Jenže podle Wellera by bylo obtížné určit, jaký konkrétní teroristický útok například USA, či Velké Británii od islamistů ze Sýrie hrozí. Zabíjení a únosy západních občanů a novinářů jsou sice odporné činy, nejsou však z hlediska práva považovány za ozbrojený útok, zavdávající oprávnění k protiakci. Právo je v tomto velmi striktní, připomíná autor a dodává, že pouze Jordánsko, které syrští džihádisté bezprostředně ohrožují svým překračováním syrsko-jordánské hranice, může za určitých podmínek právem poukázat na to, že bez zásahu na území Sýrie není možné efektivně zabránit hrozbě jménem IS.

Nakonec je zde argument humanitární intervence, umožňující zásah ve prospěch ochrany lidských práv tam, kde dochází k cílenému a hrubému porušování lidských práv, nebo jejich ochrany není příslušná vláda schopna, což je minimálně z pohledu západních spojenců případ současné syrské vlády. Intervence ale potřebuje mandát Rady bezpečnosti OSN a lze očekávat, že akci by vetovalo minimálně Rusko. Jednostranná humanitární intervence zůstává sporná, nicméně stále větší důraz na zdůrazňující převahu lidských práv nad abstraktní doktrínou suverenity může umožnit ospravedlnit násilné akce v extrémních podmínkách humanitární potřeby. Také je otázkou, zda byl pomyslný práh už překročen a také jaká by byla skutečná motivace zasahujících států. Skutečně by šlo zmírnění utrpení syrského obyvatelstva, nebo primárně vlastní zabezpečení před IS?

Weller následně uzavírá:

Argument oprávněné sebeobrany zasahujících států bude vyžadovat konkrétnější údaje o bezprostřední hrozbě teroristických operací vycházejících ze strany cílů IS, nacházejících se na území Sýrie.

Podpůrné letecké údery mohou být prováděny v omezeném rozsahu proti cílům IS v těch oblastech, které jsou mimo kontrolu syrské vlády s odvoláním na ochranu civilistů před vyháněním a brutálním zacházením ze strany IS.

Rozsáhlá humanitární operace by nemohla být omezena pouze na syrské území, nacházející se pod kontrolou IS a nutně by musela vyústit v širší akci.

Marc Weller (BBC) – Islamic State crisis: What force does international law allow?

821