Nová ruská vojenská doktrína

26. prosince podepsal prezident Putin novou vojenskou doktrínu Ruské federace. Předchozí verze byla v platnosti od února 2010. Ačkoliv byly některé reakce na tento krok přehnané, doktrína skutečně reflektuje změnu situace, která v ruské zahraniční a bezpečnostní politice nastala zejména v posledním roce. Válka přestala být rizikem a stala se skutečností. Rusko se odhodlalo k použité vojenské síly na Ukrajině. Tyto události Rusko interpretuje jako důsledek zintenzivnění globální soutěže velmocí a konkurence hodnotových systémů. Doktrína zdůrazňuje důležitost informační války.

Jaké hrozby vnímá Moskva?
Seznam hlavních vnějších hrozeb se příliš nezměnil. Důležité jsou však drobné nuance. Stejně jako dříve vedou témata související s NATO; jeho vojenské kapacity, globální dosah a další rozšiřování, které vede k přibližování alianční infrastruktury k ruským hranicím. Následuje riziko destabilizace zemí a regionů, čímž mohou být myšleny Libye, Sýre a Ukrajina.

Vedle destabilizace Rusko řadí rozmístění zahraničních sil blízko svých hranic, čímž je zřejmě myšleno letectvo NATO v Pobaltí, systém raketové obrany v Rumunsku a lodě v Černém moři. Nemalá část seznamu hrozeb obsahuje odkazy na americkou strategickou protiraketovou obranu, koncept Global Strike a strategické nejaderné systémy.

Nebezpečí tkví v tom, že ruské vedení může hrozby nadsazovat a reagovat přehnaně. Nově se Rusko musí zabývat obranou anektovaného Krymu proti hypotetické snaze Kyjeva dobýt poloostrov zpět. V souladu s tím Rusko od léta mění Krym v oblast se zvýšenou vojenskou přítomností.

Rizika, která se Ruska přímo nedotýkají, poněkud ztratila na důležitosti: jde o šíření zbraní hromadného ničení, technologii řízených střel, globální terorismus a s ním spojené případné použití radioaktivních a toxických materiálů, obchod se zbraněmi a drogami, ozbrojené vnitrostátní konfikty etnického a náboženského charakteru, aktivity ozbrojených radikálních skupin jako IS nebo soukromých vojenských firem jako Blackwater.

Koncept vojenského rizika byl rozšířen tak, že nově zahrnuje využití informačních a komunikačních technologií (např. využití Twitteru a Facebooku k bleskovému svolání spontánních akcí jako v průběhu Arabského jara, kyberútoky) k vojenským cílům. Další hrozbou, která se v doktríně nově objevuje, je svržení legitimních vlád, následované vznikem režimů nepřátelských vůči ruským zájmům – očividný odkaz na ukrajinský Majdan a pád tehdejšího prezidenta Janukovyče.

Pokud jde o seznam domácích hrozeb, najdeme zde násilné pokusy o změnu ústavního systému. V zimě 2011-2012 byl k vidění nárůst protestního hnutí v Moskvě i dalších městech. Putin pak demonstranty obvinil, že jsou řízeni americkou vládou. V květnu pak úřady proti demonstrantům rázně zasáhly. Kyjevský Majdan je pro ně však příkladem opačného scénáře.

Mezinárodní vztahy
Jako svého nejbližšího spojence Moskva uvádí Bělorusko, jehož ozbrojené síly jsou v podstatě integrovány s ruskými. Následují ostatní členové Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti – Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán a Tádžikistán. Ozbrojené složky Abcházie byly na základě listopadové smlouvy sloučeny s ruskou armádou. Jižní Osetie je fakticky ruským vojenským protektorátem.Jako partnery doktrína označuje státy Šanghajské organizace pro spolupráci (vedle Ruska, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu jsou členy Čína a Uzbekistán, pozorovatelskými zeměmi pak Mongolsko, Írán, Indie a Pákistán) a země BRICS.

Zemím NATO a EU doktrína navrhuje “dialog rovných” ve věci evropská a asijsko-pacifické bezpečnosti nebo boje proti šíření zbraní hromadného ničení. Rusko podle doktríny nesmí USA dovolit dosáhnout vojenské převahy vývojem balistické protiraketové obrany či strategických nejaderných systémů.Ačkoliv Západ není oficiálně nepřítelem, doktrína jasně ukazuje, že jde o mocného soupeře a zdroj velké části vojenských rizik a hrozeb. Navzdory ekonomické recesi zůstává modernizace armády i její konkurenceschopnost a bojeschopnost pro Rusko hlavní prioritou.

Na základě komentáře Dmitrije Trenina, ředitele moskevského centra Carnegie Endowment, zpracoval Bohumír Žídek

1080