CBAP Monitor: Turecko – únor 2016

Proč si Turecko vybralo a následně odmítlo čínský protiletecký systém • Perspektiva turecké invaze v Sýrii • Sny a noční můry: turecký tichý posun směrem k občanské válce

Proč si Turecko vybralo a následně odmítlo čínský protiletecký systém

Zdroj: DefenseOne – Mustafa Kibaroglu, Selim C. Sazak

Když Turecko v roce 2013 odhalilo své záměry nakoupit čínský protiletadlový systém, mnoho západních představitelů tento krok chápalo jako odklon od NATO. Pokud se však na celou situaci podíváme z pohledu Turecka, jeví se tento problém poněkud odlišněji. Celkový tendr v hodnotě 3,4 miliard dolarů, jenž získala China Precision Machinery Import-Export Corporation před americkou (Patriot PAC-3), evropskou (SAMP/T Aster 30) a ruskou (S-400) konkurencí, vyvolával obavu zejména v kontextu kompatibility se systémem NATO. Takový krok představoval další aspekt v napjatých vztazích na linii Turecko-Západ (vyhýbání se umístění NATO X-Band radaru na tureckém území, odmítnutí normalizace vztahů s Izraelem atp.). Ve skutečnosti, však Ankara neměla v úmyslu a neměla na to ani kapacity, se uchýlit k tak radikálnímu odklonu od obranných struktur NATO. Turecko usilovalo o získání know-how k rozvoji svého vlastního národního protiletadlového systému. Tento záměr byl také deklarován – čínská společnost nabízela nižší cenu, příznivé podmínky transferu, technologii a včasné doručení první várky baterií. Tento plán tak zapadal do celkové koncepce průmyslové obranné strategie Turecka, kterou potvrdil i prezident Erdogan tvrzením, že Turecko plánuje se do roku 2023 kompletně zbavit vnější závislosti na dodávkách obranného vybavení.  Vyjednávání však byla ovlivněna tlakem okolností (situace v Sýrii či rozhodnutí USA stáhnout svůj systém Patriot ze Syrsko-turecké hranice). Turecko tak usilovalo zejména o posílení svých bezpečnostních zájmů v rámci NATO, čehož díky některým událostem (pařížské útoky, summit G20) bylo dosaženo a došlo tak ke zrušení čínsko-turecké dohody.

Dlužno dodat, že země, která se opírá z více než poloviny o radarová data NATO, tuto strukturu bude stěží narušovat nekontabilním systémem. Celý spor tak musí být chápan zejména v kontextu spolupráce NATO a Turecka – začlenění Turecka západním směrem, větší podpora v rámci zbrojní spolupráce a odmítání dvojitých standardů.

Perspektiva turecké invaze v Sýrii

Zdroj: War on the Rocks – Can Gasapoglu

Únorové úspěchy Assadova režimu v probíhající severní ofenzívě (města Nubl a Zahra) představují pro Turecko významnou geostrategickou hrozbu, a to zejména v kontextu „odstřižení“ komunikačních kanálů s rebely ovládaným Aleppem. V kombinaci s ruskou a íránskou podporou stávajícímu syrskému režimu se taková situace stává velmi pravděpodobnou. A co více, Ankara může čelit dalším hrozbám na své jižní hranici – Strana kurdských pracujících (PKK) či Islámský stát. K tomu všemu pak ruská strana nařkla Turecko z přípravy vojenské invaze do Sýrie, ta na to zareagovala slovy o zajištění národní bezpečnosti. Jak se však zdá, hlavním odrazujícím faktorem turecké intervence, kde by mohla být nasazena např. 5. obrněná brigáda sídlící ve městě Gaziantep či 20. tanková brigáda ve městě Sanliurfa, je právě Rusko. Jedná se pak zejména o ruský mohutný letecký potenciál – protiletadlový systém S-400, letadla Suchoj Su-34, Suchoj Su-35S či Krasukha-4 (systém elektronického boje) – který by pro Turecko představoval největší výzvu zejména v kontextu podpory možných pozemních operací. Kromě ruského faktoru je důležitá i situace na domácí půdě, konkrétně aktivity PKK (urbánní válčení), které potenciální invazi problematizují.

Sny a noční můry: turecký tichý posun směrem k občanské válce

Zdroj: International Relations and Security Network (ISN), ETH Zurich – Gareth Jenkins

Konflikt mezi tureckou vládou a Stranou kurdských pracujících (PKK) vstupuje do nové etapy, kterou bychom mohli označit jako organizovaná forma urbánního guerillového válčení. Aspoň takovýto scénář naznačují současné střety na jihovýchodě Turecka s hrozbou eskalace do plnohodnotné občanské války. Z historického hlediska to v kurdské perspektivě znamená posun od rurálního prostředí (zejména ozbrojené křídlo PKK Lidové obranné síly – HPG – pevná struktura s velením, vojenský výcvik) směrem k urbánnímu válčení (Vlastenecká revoluční mládež – Hnutí – YDG-H – slabá struktura i vojenský výcvik). Vývoj v posledních třech letech však funkce těchto ozbrojených křídel PKK posunul na jinou úroveň. Zatímco HPG je v současnosti primárně zaměřena na konflikt s Islámským státem, což významně posiluje mezinárodní image PKK, YDG-H je zapojena do bojů s tureckým režimem na jihovýchodě země (vytvoření tzv. no-go oblastí a následná reakce prostřednictvím vyhlášení zákazu vycházení). Urbánní válčení nejvíce zasahuje civilní obyvatelstvo ať už prostřednictvím narůstajících ztrát či opouštěním svých domovů. Od prosince 2015 pak dochází k reorganizaci, kdy HPG a YDG-H se slučují do Občanských obranných jednotek (YPS) na což v lednu 2016 navazuje vytvoření Ženských občanských obranných jednotek (YPS-Jin). Pouze vojenské řešení této problematiky ze strany turecké vlády se ukazuje jako neefektivní a musí tak následovat návrat k jednacímu stolu. V opačném případě se boje mohou rozšířit do dalších částí Turecka, jež se mohou překlenout v plnou občanskou válku.

Turecko a EU: hra o bezpečnostní zónu v Sýrii

OSW – Krzysztof Strachota, Mateusz Chudziak

Assadovy úspěchy na severu Sýrie vyvolávají několik efektů. Jedním z nich je i další příliv uprchlíků na tureckých hranicích (30 000–70 000) a hrozba další vlny migrace do EU. Další Assadův postup by tak mohl podlomit celou tureckou politiku v Sýrii. Turecko se tak snaží vyjednat s EU vytvoření bezpečnostní zóny (bezletová zóna, pozemní operace), která by měla za cíl udržet a ochránit uprchlíky přímo v Sýrii a také by umožnila zůstat efektivní syrským opozičním silám podporovaným tureckou vládou. Pro EU by takový krok však znamenal přímé zapojení do konfliktu, něco, čemu se doposud z velké části vyhýbá. Turecko se, i přes stanovené dohody s EU (finanční pomoc přes 3 miliardy Eur či zlepšení politické spolupráce), snaží na EU tlačit právě pod hrozbou nekontrolovaného přílivu uprchlíků do Evropy. Jak se však zdá, nebude Turecko ve svém požadavku úspěšné z důvodu neochoty EU přímo vojensky zasahovat v Sýrii. Pro Turecko však další Assadův postup může znamenat přenesení konfliktu na jeho území (pronikání syrských opozičních bojovníků a posílení kurdských sil).  Na straně jedné se tak snaží o větší zapojení EU do syrského konfliktu s možností vojenské (pozemní) operace, na straně druhé upozorňuje na brutalitu syrsko-ruských útoků, kterou vidí jako hlavní příčinu současné krize. Jak se zdá, z pohledu Ankary je vytvoření bezpečnostní zóny určujícím elementem EU-tureckých vztahů. V případě rozdílným vizí těchto aktérů by mohlo dojít k další eskalaci migrační krize.

Zpracoval: Erik Jurásek

611