Summit NATO ve Varšavě 2016: Reakce a komentáře

Jen před pár dny se po dvou letech opět sešli nejvyšší představitelé členských i partnerských států Severoatlantické aliance na summitu NATO, který probíhal 8. a 9. července v polské metropoli.

Varšavský summit NATO se po osmi letech vrátil na území států, které dříve patřily mezi členy východního bloku. Varšava stejně tak představuje město, ve kterém v roce 1955 proběhla dohoda, jejímž výsledkem byl vznik Varšavského paktu – tehdejší komunistické protiváhy NATO.

Na summitu se projednávaly soudobé bezpečnostní otázky a hrozby, kterým čelí Severoatlantický prostor a jeho výsledkem je schválení několika dlouhodobě připravovaných rozhodnutí. Mezi klíčová témata summitu patří zejména posílení stability a partnerství v rámci NATO, posílení kolektivní obrany a odstrašování a podpora Ukrajině. V rámci jednotlivých problematických bodů schválily hlavy členských států prodloužení mise v Afghánistánu do roku 2017, financování afghánské armády a policie do roku 2020, a také asistenci s výcvikem jednotek v Iráku. Členové NATO dále odsouhlasili vyslání čtyř praporů na území Polska a do pobaltské oblasti za účelem odstrašení Ruska před možnou agresí. NATO se bude v následujících měsících zaměřovat i na kybernetickou obranu, čemuž nasvědčuje spuštění protiraketové obrany. Členové Severoatlantické aliance vyjádřili svou podporu Ukrajině v jejím úsilí o reformy a vyzvali Rusko k ukončení podpory separatistů na východě Ukrajiny. Na summitu samozřejmě nebyla opomenuta ani uprchlická krize, a ve snaze o její vyřešení byla aliancí zahájena námořní operace ve Středomoří.

Poslední summit NATO ve Varšavě za sebou zanechal smíšené pocity. Bezprostředně po jeho ukončení se v médiích objevilo nespočet různorodých vyjádření a komentářů, ať už ze strany předních státníků členských států Severoatlantické aliance, tak i ze strany Ruska. Mluví se o „nejlepší kondici“, jakou měla Severoatlantická aliance od období Studené války a objevují se dokonce názory, že summit NATO představuje výhru pro Severoatlantickou alianci a naopak prohru pro Rusko.

K summitu se v rozhovoru pro německou rozhlasovou stanici Deutschlandfunk vyjádřil například bývalý předseda vojenského výboru NATO, generál Klaus Naumann. Generál Naumann zastává vůči Rusku velmi striktní stanovisko, a proto podporuje rozhodnutí NATO o vyslání praporů na území Polska a Pobaltí, přičemž poukazuje na válku na východní Ukrajině a anexi Krymu. Tvrdí, že cílem cvičení realizovaných NATO je zajištění rovnováhy mezi dialogem a odstrašováním, a jejich charakter a rozměr se ani zdaleka nedá srovnat s rozměry ruských manévrů. Naumann dále vyjádřil kritiku vůči německému ministru zahraničních věcí Steinmeierovi, který bezprostředně po summitu prohlásil, že má dojem, jakoby NATO „řinčelo zbraněmi“. Poukazuje proto na řadu událostí, které rozhodnutí NATO o vyslání praporů předcházely. Mluví o ruském vojenském cvičení za účasti 65 až 115 tisíc vojáků, a také o lednovém prohlášení ruského ministra obrany Šojgu, který vyjádřil, že uvažuje o reaktivizaci tří divizí Západního vojenského okruhu. Následně v rozhovoru obhajuje rozhodnutí NATO a objasňuje, že ze strany NATO nebyla porušena dohoda s Ruskem, v níž se NATO zavázalo, že na území východních spojeneckých zemí nebudou vyslány žádné stálé jednotky. Naopak tvrdí, že právě Rusko je partner, který dohodu porušil a ujišťuje, že jednotky v pobaltských zemích a Polsku budou rotovat, zatímco bude současně probíhat dialog mezi Radou NATO a Ruskem. Generál také vyzdvihl a potvrdil stále důležitější roli Německa v rámci NATO. Ta po summitu narůstá zejména proto, že jeden ze čtyř vyslaných praporů bude podléhat právě německému velení.

Na summit NATO a rozhodnutí, která zde byla schváleny, reagovali i zástupci Ruska. Mezi první oficiální reakce Ruska, bezprostředně po summitu, patří prohlášení Marie Zakharové (mluvčí ruského ministra zahraničních věcí) a rozhovor s ruským velvyslancem pro NATO Alexandrem Gruzkom pro ruskou veřejnoprávní televizní stanici Rossiya24. prohlášení Zakharové nabyly emocionálního a kritického rázu. Mluvčí kritizovala posílení vlivu NATO ve východní oblasti a označila jej jako neracionální. Dále obvinila NATO z démonizace Ruska a také z odvrácení pozornosti od kroků, které aliance podniká a které mají „destruktivní účinek“ pro bezpečnost. Ve svém projevu kritizovala rozhodnutí NATO o vybudování systému protiraketové obrany, konkrétně se jednalo o základny v Rumunsku a Polsku. Hlavní kritikou bylo narušování strategické rovnováhy. Důležitou součástí prohlášení Zakharové je návrh na dialog Ruska se Severoatlantickou aliancí, včetně zasedání Rady NATO a Ruska na velvyslanecké úrovni, které se uskutečnilo hned další den od jejího vyjádření 13. července. Zakharova trvala na tom, že na zasedání musí NATO podat Rusku detailní vysvětlení, týkající se rozhodnutí, která byla přijata na summitu, přičemž hlavním předmětem debaty mělo být posílení přítomnosti NATO ve východním křídle. Prohlásila, že Rusko bude iniciovat diskusi ohledně tzv. Plánu Niinisto. Rovněž poukázala na potřebu projednání otázky konfliktu na Ukrajině, situace v Afghánistánu a teroristické hrozby.

Její teze byly zopakovány v podrobnější verzi Alexandra Gruzka. Ve svém rozhovoru kritizoval NATO zejména z důvodu rozhodnutí posílit vojenskou přítomnost v oblastí Pobaltí a Polska. Dále předkládá poměrně absurdní tezi, že by taková rozhodnutí znamenala, že se tyto země stanou předmětem ruského válečného plánovaní. Gruzkov také oznámil, že Rusko bude nuceno přijmout obrannou vojenskou akci s cílem „přivést zpět rovnováhu na hranicích, které se nyní staly hranicemi NATO“. Velvyslanec stejně vyjádřil přesvědčení, že kritická usnesení vůči Rusku, obsažená v konečném rozhodnutí summitu, by neměla mít vliv na další rusko-americkou spolupráci v Sýrii. Naopak kritizoval NATO za vojenský podpůrný balík pro Ukrajinu se závěrem, že Severoatlantická aliance podporuje „stranu války“ v Kyjevě.

Ruskou perspektivou se zaobírá i Pavel Luzin v rámci projektu Intersection. Luzin rozebírá čtyři směry, kterými se Ruská zahraniční politika vůči NATO ubírá, přičemž první se týká Turecka.  V současné napjaté situaci mezi Ankarou a Washingtonem tak Moskva dělá to, co ji vždy šlo nejlépe – využívá slabin NATO. Jako druhý bod Luzin zmiňuje radu NATO-Rusko, v rámci které Rusové získali iniciativu s relativně marginálním tématem vypnutých transpondérů vojenských letadel a vyhnuly se tak mnohem závažnější problematice nebezpečně blízkých průletů jejich letadel v blízkosti aliančních jednotek. Dále se Rusko nepřekvapivě snaží zpomalit Finské a Černohorské sbližování s NATO, nicméně spíše z čistě politických důvodů, nežli vojenských. Poslední Ruskou ambicí je dle Luzina snaha Moskvy o spolupráci se Západem v Sýrii, která je opět především politického charakteru. Zatímco Západ se nyní nachází ve zlomovém okamžiku své existence (Brexit, terorismu v Evropě, migrace, končící Obamova administrativa), Rusko zvolilo vyčkávací strategii a raději nechá Evropu prožívat svou existenční krizi a samo bude hrát o čas zdánlivými snahami o usmíření. Rozpad aliance je však nadále hlavním cílem Kremlu.

Dle bezpečnostního experta z vědeckého časopisu Strategic Culture Foundation Andreie Akulova summit NATO ve Varšavě posílil také spolupráci na linii NATO-EU a to zejména díky společné deklaraci o bezpečnostní spolupráci. Ve své podstatě jde o to, zkombinovat vojenskou sílu NATO s penězi a ambicemi EU, která usiluje o silnější postavení v boji proti hrozbám různého druhu. Až budoucí roky ukážou, jak jsou EU a NATO na této úrovni schopni kooperovat. Naopak zatímco Afghánistán patřil k jedněm z hlavních témat, otázka Ukrajiny zůstala ve velké míře upozaděna. Verbální vyjádření podpory a komplexní balíček pomoci se jeví jako velmi slabá náplast pro ukrajinské představitele. Podobné zklamání přichází i ze strany Gruzie, která zejména z hlediska vztahů očekávala vstřícnější přístup a určité posílení vzájemných vazeb. Byl oceněn pouze její přínos v Afghánistánu (860 vojáků). Samotné nasazení jednotek NATO poblíž ruských hranic je tak dle Akulova vnímáno zejména prizmatem možných budoucích závodů ve zbrojení a vzrůstajících tenzí. Na tomto místě je nutné zmínit, že postoj NATO k Rusku není v žádném případě jednotný a liší se člen od člena (např. Francie či Německo).

K summitu se vyjádřil také bezpečnostní expert a poradce bývalého generálního tajemníka NATO Anderse Fogh Rasmussena Adrian Philip Kendry. Ten se zaměřil na dění ve Varšavě primárně optikou změn ve Velké Británii a to konkrétně rozhodnutím opustit EU (tzv. Brexit). Brexit samotný pak chápe jako možné budoucí oslabení NATO a to zejména díky politickému a ekonomickému úpadku. Dle Mezinárodního měnového fondu by totiž ve VB mělo dojít v důsledku Brexitu v roce 2017 k ekonomickému úpadku, který může ohrozit výdaje na obranu a celkovou obranyschopnost NATO. Právě výdaje na obranu jsou problematickým aspektem mnoha členských států a současný pozvolný nárůst by mohl velmi snadno nabrat opačný kurz. Výdaje NATO na obranu podle hrubých odhadů celkově klesly z 1 bilionu $ (2010) na 870 miliard $ (2015) a státy jako Čína, Rusko či Saudská Arábie v těchto „finančních závodech“ ve velkém prevyšují členské státy. Není tajemstvím, že pouze 5 států NATO naplňuje závazek 2 % HDP na obranu.

Michal Kořan z Ústavu mezinárodních vztahů v Praze však upozorňuje také na dvě hlavní výzvy, které mohou ovlivnit podobu NATO v nadcházejících letech. Tou první je situace v Turecku, které je nejen zasaženo vlnou teroristických útoků, ale také rozsáhlými změnami na mnoha úrovních (politická, vojenská, sociální, justiční atd.), které jsou urychlovány díky neúspěšnému pokusu o státní převrat. Otázkou tak zůstává, jak bude NATO reagovat na tyto změny, které se se základními hodnotami Aliance rozhodně neztotožňují. Druhým problematickým prvkem jsou nadcházející prezidentské volby v USA a zejména osoba Donalda Trumpa, kdy v případě jeho vítězství by mohla vejít v platnost některá jeho opakovaná prohlášení o snížení podílu USA na kolektivní obraně, což by pro Alianci znamenalo významné oslabení.

Opatrnější přístup k summitu zaujímá také Julian Lindley-French z globálního think tanku Carnegie, pro kterou je zásadní jediná otázka – může NATO ochránit Evropu? Odpověď na tuto otázku nenajdeme v závěrečném komuniké, ale především ve schopnosti NATO reagovat na rapidně se měnící strategické prostředí, které snese srovnání i s turbulentním minulým stoletím. Varšava dle Lindley-French představovala ukončení mezidobí, které začalo summitem ve Walesu v roce 2014; došlo k jakémusi zhodnocení dosavadního pokroku a potvrzení či zdůraznění iniciativ, které byly dohodnuty právě ve Walesu (například pokračující zaměření pozornosti na kyberprostor). Přesto je výsledné komuniké svou délkou spíše známkou nerozhodnosti aliančních politiků ohledně priorit a cílů, respektive k jejich naplnění skrze investování prostředků. K tomu se váže i problematika závazku 2 % HDP na obranu (a 20 % z toho na nákup nové techniky), který byla také dohodnuta ve Walesu a která je nyní i tématem kampaně Donalda Trumpa, který je noční můrou především pro evropské politiky. Problémem summitu a jeho výstupů je životnost přítomných státních představitelů, jelikož některým se krátí nebo končí mandáty (Obama, Cameron), nebo je čekají volby s nejasným výsledkem (Hollande, Merkelová), což staví schopnost a ochotu naplnit alianční závazky do nepříznivého světla. Za nejdůležitější produkt summitu Lindley-French považuje 360ti stupňový přístup, jehož plnění rozhodně, zda je aliance skutečně silná, nebo je její jednota a schopnost projekce stability jen zdánlivá.

Optimističtější pohled na summit nabízí John Lough z britského Chatham House. Podle něj NATO znovuobjevilo kulturu deterentu, kterou po konci studené války opustilo, a kterým se nyní rozhodlo reagovat na Ruskou asertivní zahraniční politiku. To se ve Varšavě projevilo především v rozhodnutí posílit východní křídlo umístěním aliančních jednotek do zemí, které se Ruskem cítí nejvíce ohroženy. Lough předpokládá, že tyto jednotky ruským generálům vrásky dělat nebudou a spíše otevřou dveře dalšímu zvyšování vojenských rozpočtů, což však může zároveň urychlit zhoršování ruské ekonomiky. Poslední podobné závody ve zbrojení skončily rozpadem Varšavské smlouvy a posléze SSSR. Závěrečné komuniké ze summitu také v souvislosti s Ruskem nešetřilo slovy jako nelegální anexe, porušení suverenity, provokativní vojenské aktivity a další. Jaké jsou tedy další možné kroky Ruska? Kromě zesílení domácí proti-západní propagandy hrozí i realizace hrozby nasazení balistických střel Iskander v Kaliningradu, o kterých Moskva uvažuje jako reakci na pokračující vývoj programu protiraketové obrany v Evropě. Přes návrat NATO k deterentu však Lough připomíná, že by diskuzi s Ruskem neměl nahradit, ale spíše doplnit.

Shrnutí

Z reakcí jednotlivých expertů jdou pozorovat především dva trendy. Prvním z nich je konzistentní Ruské zaklínání se agresivním počínáním aliance na straně jedné a neuhasínající nadějí ve spolupráci se západem v Sýrii na straně druhé. Především první diskurz není ze strany Moskvy, která se vždy stavěla do role ochránkyně míru, ničím novým. Spolupráce se západem v Sýrii je pro změnu tématem, které má ukázat, že se koalice proti IS vedená Spojenými státy není schopna přenést se přes marginální politické neshody (anexe území suverénního státu, provokace v Baltském moři) a spojit síly v boji proti teroristům. Otázkou je, nakolik je pro Rusko prioritou boj proti teroru a nakolik jde primárně o demonstraci svých kapacit a zároveň o potenciální A2AD (Anti-Access/Area Denial) operaci namířenou právě proti západním silám, což by naznačovaly nasazení ruských nejmodernějších proti-letadlových systémů S-400.

Druhý trend lze sledovat především u evropských a amerických odborníků, kteří si zachovávají střízlivý, opatrný a někdy až skeptický postoj vůči výsledkům summitu. Nejskloňovanějšími předměty obav jsou především Brexit, odhodlání evropských států naplňovat závazek 2 % HPD na obranu a  jednotliví političtí představitelé států, včetně osoby budoucího prezidenta/prezidentky Spojených států. Zde se všichni shodnou, že Donald Trump by byl pro alianci skutečnou pohromou.

Tento střízlivý pohled na summit je vzhledem k výše zmíněným elementům nejistot zcela opodstatněný. Volby nečekají jen USA, ale také Německo a Francii a otazník se vznáší i nad Spojeným královstvím a v posledních dnech i nad Tureckem. Všechny tyto státy jsou kriticky důležitými členy členy NATO a pokud by došlo k jejich odcizení ideálům aliance, znamenalo by to pro bezpečnostní prostředí Evropy existenční hrozbu.

Zpracovali: Adriána Oboňová, Erik Jurásek, Michael Myklín

1820