Reálnost projektu evropské armády

Vystoupení premiéra Sobotky na setkání českých velvyslanců, na kterém vyjádřil názor, že Evropská unie by měla mít svoji armádu, vzbudilo rozporuplné reakce. Premiér tuto vizi zastává už delší dobu, podle něj by EU měla mít společné ozbrojené síly, stejně jako má společnou pohraniční a pobřežní stráž. Otázkou ale je, do jaké míry je projekt reálný. 

Co hovoří pro evropskou armádu? Kromě zhoršující se bezpečnostní situace, je to odchod Velké Británie z EU, kdy právě Spojené království bylo velkým oponentem projektu. David Cameron dokonce pohrozil zablokováním tohoto návrhu. Odchodem Británie z EU tak ztrácí  projekt významného „oponenta“. Dalším důvodem jsou obavy z postojů republikánského kandidáta D. Trumpa, který v průběhu kampaně několikrát prohlásil, že by Aliance nemusela dostát svých závazkům, například v případě, že by Baltské země byly ohroženy ze strany Ruska. Tuto rétoriku však v poslední době poněkud zmírnil a vrátil se k apelu na členské země, aby do budoucna zvyšovaly své výdaje na obranu. Ať už do Bílého domu přijde D. Trump nebo H. Clintonová, lze předpokládat, že Spojené státy budou v rámci Aliance vyvíjet tlak na své partnery, aby zvyšovaly své obranné rozpočty.

Co hovoří proti evropské armádě? V prvé řadě jsou to už zmíněné finance. Řada evropských zemí v minulosti snižovala své rozpočty, za což jsou dlouhodobě kritizováni. Ti, kdo volají po evropské armádě si ale neuvědomují, že realizace projektu by si vyžádala více, jak 2% podíl výdajů v rámci HDP, které požaduje NATO. Každá země disponuje “pouze jednou armádou”, kromě plnění závazků v rámci Aliance – zejména účast v zahraničních misích nebo vyčleňování jednotek a prostředků do různých druhů uskupení (např. sil rychlé reakce), by takto musel každý členský stát vyčleňovat další jednotky pro evropskou armádu. Zásadní otázkou je, zda tyto jednotky každá země skutečně má, resp. v jaké kvalitě. V konečném důsledku by docházelo ke „tříštění“ sil a prostředků, což by mohlo vést i k oslabování bezpečnosti v regionu.

V Alianci i v EU se dlouhodobě hovoří  o sdílení obranných kapacit, jako o cestě efektivnějšího vynakládání prostředků. Ukazuje se ale, že se jedná o velmi obtížnou záležitost, která naráží na rozdílnost v technickém vybavení, způsobu výcviku, právních norem apod. Zatím největší zkušenost v tom mají státy Beneluxu, snaží se o to i země V-4.

Jaká by byla podoba takové armády? Jednalo by se o pravidelné síly, které by byly dlouhodobě dislokovány na území několika států? Který stát ale bude ochoten tyto síly dislokovat na svém území?  Podle jakého klíče se bude do nich přispívat? Stanoví se kvóty? To jsou otázky, na které se bude jen těžko hledat odpověď. Dalším problémem je kompatibilita jednotek. Ne všechny státy disponují podobnými typy zbraňových systémů a techniky. V této souvislosti by muselo dojít k jejich kompatibilitě a unifikaci. Do tohoto procesu by nepochybně vstoupily zbrojní firmy, které by vyvíjely tlak, aby se právě jejich produkce stala “páteří” evropského armádního sboru.

Klíčovou otázkou je  použití evropské armády. Zkušenosti z Aliance ukazují, jak se někdy těžko hledá konsensus pro jednotlivé operace. V této souvislosti můžeme připomenou například operaci v Iráku. Jak bude fungovat mechanismus jejich nasazení, a to v době hybridních konfliktů?

V neposlední řadě by muselo dojít k revizi Lisabonské smlouvy. Smlouva sice řeší společnou bezpečnostní a obrannou politiku, ale obranyschopnost členských zemí, podle ní, stále spadá do suverénní pravomoci každého státu.

Projekt evropské armády v sobě nese více otázek, než konkrétních obrysů a jeho realizace by trvala několik let. V současné bezpečnostní situaci si kontinent nemůže dovolit „dlouhodobé  experimenty“. Evropa by se měla více zaměřit na způsoby, které zajistí bezpečnost v krátkodobém horizontu. Místo vytváření další instituce, bychom měli efektivněji využívat stávající struktury. Na regionální úrovni, tam kde pro to jsou podmínky, by mělo docházet ke sdílení kapacit – Pobaltí, Česko a Slovensko (výhledově) celá V-4. Mělo by se i nadále pokračovat v budování tzv. bojových skupin (EU Battlegroups), spolu s tím i zvyšovat počet společných cvičení. V prvé řadě by ale každý členský stát měl pravidelně zvyšovat výdaje na obranu.

Zpracoval: Tomáš Kolomazník

910