Írán a Západ: prostor pro détente?

Ofenziva fronty Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL) může vbrzku spojit letité rivaly. Spojené státy, které by mohly irácké vládě poskytnout potřebný vojenský materiál spolu se zpravodajskou podporou a Írán, který ohrožení šíitské vlády v sousedním Iráku vnímá se stejným znepokojením a do oblasti již vyslal brigádu Revolučních gard. Zdá se, že íránská otázka, která byla donedávna postavena jako buď-anebo, zřejmě bude muset být redefinována. Spolupráce Íránu se Západem není tak nepředstavitelná, jak se na první pohled může zdát.

Přestože již do Perského zálivu míří americká letadlová loď, prezident Obama rozsáhlou pozemní intervenci odmítl. Írán, nepočítaje kurdské milice na severu země, tak představuje jedinou sílu v regionu, která je schopna zasáhnout a sponzorovat politické řešení krize. Dokonce i přes jeho zjevné mocenské ambice, které paradoxně posílila americká intervence do Iráku v roce 2003, disponuje v očích velké části muslimů v podstatě věrohodnějším postavením, než Spojené státy.

Kdo s kým, proti komu

Stabilita v oblasti vždy závisela na rovnováze sil mezi Irákem a Íránem. Když jí v roce 1991 narušil irácký vůdce Saddám Husajn vpádem do Kuvajtu, USA jej vytlačily, nicméně do Bagdádu nepronikly z obavy před vytvořením bezpečnostního vakua. Rozhodnutí vojensky vstoupit do Iráku v roce 2003 pak bylo založeno na předpokladu, že jakmile bude svržen baasistický režim, podaří se rychle vytvořit silnou iráckou vládu, která udrží rovnováhu s Íránem. To se ovšem ukázalo jako klíčový omyl, protože Američané podcenili sílu šíitů, čímž napomohli Bagdádu spadnout do íránské sféry vlivu.

Spojené státy disponují historickou schopností vytvářet mimořádná a na první pohled nemyslitelná spojenectví s ideologickými nepřáteli za účelem dosažení strategických cílů. Připomeňme spojenectví Franklina Roosevelta se Stalinem proti nacistickému Německu. Roosevelt o toto spojenectví usiloval i přes obrovské politické pobouření domácích konzervativců a církve, která v Sovětech viděla ztělesnění zla. Připomeňme také rozhodnutí Richarda Nixona normalizovat vztahy s Číňany v době, kdy dodávali Severnímu Vietnamu zbraně, které zabíjely americké vojáky. Když čínský vůdce Mao prohlásil, že se nebojí jaderné války, protože Čína se milionovými ztrátami na životech bude schopná vyrovnat, byl Nixon za blázna. Nicméně byl to právě on, sám výrazný antikomunista, kdo chápal, že spojenectví s Čínou (i přes neexistenci formální smlouvy) bylo nevyhnutelné k dosažení rovnováhy se Sovětským svazem v době, kdy byla americká moc stále ještě podkopávána ve Vietnamu.

Ochránci lidských práv samozřejmě nejsou z Íránu nadšeni. Součástí druhé strany íránské mince je i fakt, že Teherán sponzoruje a řídí Hizballáh, a také podporuje režim Bašára Asada v Sýrii, nemluvě o problematice jaderného programu. Uvažujme nyní ale o tom, že se některé významné zájmy v tuto chvíli mohou překrývat. Zaprvé, jak Spojené státy, tak Írán mají vážné rozpory se sunnitským islámem. Zadruhé, obě země by rády dosáhly snížení vojenské přítomnosti USA v oblasti. Zatřetí, obě země mají zájem na zajištění toku ropy, jedna, aby ji mohla používat, druhá, aby zisky z ní zvýšily její regionální sílu.

Nové uspořádání na obzoru

Připomeňme, že Írán až do islámské revoluce v roce 1979 představoval spojence Západu a dodnes je svojí vlastní kulturou a způsobem života většiny populace Západu blíže, než sunnitské teokracie. O Íránu jako „vcelku seriózní zemi“ a potenciálem postupné demokratizace, hovoří například Zbigniew Brzezinski v knize „Velká šachovnice“. Bývalý americký důstojník CIA a autor několika knih o Blízkém východu Robert Baer, který zná Íránce jako málokdo, dokonce tvrdí, že „Írán je nejsilnější a nejstabilnější zemí Blízkého východu, s níž musí Spojené státy buď svést novou, třicet let trvající válku, nebo se naučit s ní vycházet“.

Jakékoli détente s Íránem musí být výsledkem strategicky promyšleného postupu. Ukvapený usmiřovací manévr s Íránem by byl zvláště obtížný pro amerického prezidenta Baracka Obamu, protože takový krok by byl v aktuální atmosféře interpretován jen jako další doklad jeho slabosti, nikoli jako diplomatická obratnost. Donedávna však platilo, že vojenský úder proti Íránu by vyzdvihl politické postavení amerického prezidenta, zatímco dohoda by jej podminovala. Bezprostřední hrozba talibanizace Iráku a rozpad stávajících vazeb na Blízkém východě však dává prostor pro těsnější kooperaci mezi oběma dosavadními rivaly. Z principu špatný by do budoucna nemusel být ani vztah Evropské unie s Íránem. Pokud dojde k uvolnění sankcí vůči Teheránu, proč nenavázat spolupráci v ekonomické oblasti? I jako potenciální dodavatel energetických surovin by byl Írán pro EU zajímavý. Nejen jako alternativa zatím nejasné budoucnosti kolem břidličného plynu, ale na rozdíl od některých mocností, závislých na exportu fosilních zdrojů, má v čele představitele nakloněného politickému dialogu.

Je i v našem zájmu, aby relativně umírněný kurz současného íránského vedení pokračoval a spolupráce se Spojenými státy na stabilizaci Iráku tento trend může prohloubit. Definitivní uzavření kapitoly zahájené v roce 1979 okupací amerického velvyslanectví a strategická aliance s Íránem by mohla znamenat jeden z nejdůležitějších geopolitických posunů v moderních dějinách. Ten by byl srovnatelný snad jen s významem roztržky mezi Sovětským svazem a Čínou v období studené války. Cesta bude dlouhá, ale není nereálná.

Autor: Ondřej Šlechta

Psáno pro Parlamentní listy

1853