Čína: Konec ekonomického zázraku

Čínská lidově demokratická republika byla v posledním desetiletí dávána za vzor jako země, jíž se podařilo způsobem jí vlastním spojit diktaturu a hospodářský růst. Mnozí vypisovali unaveným západním ekonomikám parte a tvrdili, že nebudou schopné stačit dravé kombinaci autoritativního řízení, otevřené ekonomiky a nízkých mezd, jež dlouhodobě vytvářely bezprecedentní konkurenční výhodu pro čínský export. Dnes se zdá, že čínský ekonomický zázrak pomalu končí.

Ekonomika Číny před začátkem americké hypoteční krize dosahovala oslnivého čtrnáctiprocentního růstu za rok. Přitom investiční banka Goldman Sachs, jejíž analytici v roce 2001 vyslovili předpověď, podle které měly státy uskupení BRIC v čele s Čínou předehnat do roku 2028 ekonomiku USA, v uplynulých dnech snížila výhled růstu čínské ekonomiky pro příští rok na polovinu. Příčiny jsou následující: Číňané bohatnou a země si již nemůže dovolit růst takovým tempem, jako když byla chudá.

Náraz do zdi

Zpomalení ekonomického růstu není u rozvíjejících se ekonomik nic zvláštního. V případě Číny ovšem pomalý růst znamená zásadní politické a sociální problémy. Když začal růst díky finanční krizi po roce 2008 klesat, v důsledku snížené poptávky po čínském zboží přišly desítky milionů Číňanů o práci.

Tito nezaměstnaní potom houfně prchali z bohatého pobřeží zpět do centrálních oblastí, kde ale stěží nacházeli uplatnění. Vláda potom začala do ekonomiky pumpovat biliony jüanů a více půjčovat, jen aby udržela růst. Nainvestovala do výstavby nových exportních zón, dálnic, železničních koridorů a obchodních center, ale vynakládala malé prostředky na podporu domácí spotřeby. Výsledky se dostavily v podobě rozsáhlých nemovitostních, úvěrových a dluhových bublin, jejichž praktickým důsledkem jsou například známá „města duchů.“

Země tak stojí na rozcestí. Aby více podpořila domácí spotřebu a zmírnila dopady bublin, vzniklých nadměrným investováním v uplynulých letech, přijal Peking řadu opatření, jako je zvyšování mezd, zavedení sociálního a zdravotního pojištění, dodržování pracovní doby, díky čemuž má být o čínské zaměstnance lépe postaráno. Nicméně zahraničním společnostem se díky tomu tamní výroba začíná prodražovat. Číňané tak vyrovnávají nevyváženosti vlastní ekonomiky, ale přicházejí o hlavní výhodu, která z jejich země činila levnou dílnu světa a lákala do země zahraniční společnosti.

Kdo nahradí Čínu

Ještě před pár lety by měli zahraniční obchodníci jasnou strategii. Na otázku, kde je nejlepší otevřít si továrnu, by automaticky odpověděli, že v Číně. Dnes je však situace jiná. Země prochází hlubokou proměnou a i když technologicky náročná produkce, jako je výroba elektroniky, patrně v Číně zůstane i nadále, není pochyb, že Čína zřejmě přestane být oblastí, kde je možné za relativně nízké náklady generovat obrovský zisk. Tím, jak zvyšující se životní úroveň Číňanů způsobuje odliv zahraničního kapitálu, dochází k jeho pomalému přelévání do rozvíjejících se států, které jsou dnes hospodářsky na zhruba čínské úrovni před třiceti lety.

Zpravodajský think-tank Stratfor nedávno publikoval analýzu „Post-China 16“, ve které se snaží identifikovat ty země, jež by na odchodu zahraničních společností z Číny mohly vydělat a vyšplhat se tak na pomyslném žebříčku mezinárodní atraktivity. Analytici Stratforu zdůrazňují, že historie se opakuje. Podobným příkladem, jako rychle rostoucí Čína je Japonsko, které desítky let předtím povstalo na troskách porážky ve druhé světové válce a díky využití vlastní vysoce kvalifikované, ale levné pracovní síly se postupně ve druhé polovině 20. století stalo vývozní velmocí.

Historicky docházelo k ekonomickému vzestupu chudých států vždy tam, kde byla relativní politická stabilita a lidský potenciál, umožňující saturovat trhy obrovským množstvím nenáročného, levně vyráběného zboží. To umožnilo vybudovat solidní základ bohatství, které státy později využily pro další rozvoj.

Stratfor vidí centrum budoucí globální levné manufaktury seskupené v oblasti Jihočínského moře a Indického oceánu. Pravděpodobně i rozvíjející se Mexiko a některé státy latinské Ameriky – Stratfor zdůrazňuje především Peru. Roli Číny by tak brzy mohly přebrat země jako Myanmar, Laos, Thajsko, Bangladéš, Filipíny a Indonésie, ale na druhé straně oceánu relativně stabilní země jihovýchodní Afriky jako Tanzanie, Etiopie, Keňa, nebo Mosambik. Neznamená to, že všechny z vyjmenovaných států se nutně stanou ekonomickými draky budoucnosti. Ale nachází se na startovní čáře vlastní industrializace a otevírání se globálnímu obchodu, tedy tam, kde v počátcích svého rozvoje stálo i Japonsko a Čína.

Autor: Ondřej Šlechta

2672