Podivné hry radikálních nacionalistů na Ukrajině

Ruská anexe Krymu byla Kremlem omlouvána ochranou ruského obyvatelstva před radikálními nacionalisty. „Krym nikdy nebude banderovský“, řekl doslova Putin. Podíl radikálních nacionalistů na vítězství Majdanu je neoddiskutovatelný, ale kdo jsou, odkud přicházejí a jaké jsou jejich cíle? V současné době jsou hlavní dvě síly politická strana Svoboda a uskupení Pravý sektor. Jejich aktivity ale doprovází řada otázek a paradoxů, z nichž mnohé zůstaly prozatím nevysvětleny.

Tento text je součástí našeho CBAP speciálu o politických a ekonomických aspektech současného dění, týkajícího se konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.

Svoboda

Nejvýznamnější nacionalistickou silou je strana Svoboda. Ta se stala jednou ze tří hybných sil parlamentní opozice proti Janukovyčovi. Dalo by se říct, že Majdan s konečnou platností legitimizoval politické aktivity Svobody.

Svoboda byla založena v říjnu 1991 ve Lvově pod názvem Sociálně-národní strana Ukrajiny (Social-nacionalna partija Ukrajiny – SNPU). Status politické strany ale získala až v roce 1995. Stranu tehdy vedl až do roku 2004 Jaroslav Andruškyv a za ideologické otázky odpovídal Jurij Kryvoručko. Mezi zakladatele strany patří také Oleh Ťahnybok (odpovědný za organizaci) a Andrij Parubij (odpovědný za mládež). Andrij Parubij je celkově zajímavou postavou ukrajinské politiky. Ještě v roce 1999 napsal do plátku Orientiry, jehož byl redaktorem: „Rusko a USA (…) usilují o zničení evropského ducha, nepřátelského své podstatě. Usilují o zničení identity evropských národů. Ale nechápou, že barbaři mohou zvítězit jen na nějaký čas, mohou mnohé zničit, ale evropského ducha, ducha bílé rasy nezničí.“ V roce 1996 Parubij založil militantní křídlo SPNU pod názvem Patriot Ukrajiny, společně s Leontijem Martyňukem (nyní poslanec za Svobodu a zástupce předsedy strany pro styky s veřejností). Parubij byl dlouhá léta zastupitelem Lvovské oblastní rady, později se se Svobodou rozešel, zmírnil své názory a přiklonil se k demokratickému mainstreamu ukrajinské politické scény. V roce 2007 se stal poslancem za Juščenkovu Naší Ukrajinu, od ní však v roce 2012 přešel do strany Vlast (Baťkivščyna) Julie Tymošenkové a Arsenije Jaceňuka. Parubij v době Oranžové revoluce zodpovídal za bezpečnost protestujících na Majdanu. Jeho hvězdná chvíle nadešla v průběhu současného Majdanu, kdy se opět stal velitelem Sebeobrany Majdanu a v únoru 2014 dokonce získal významnou funkci tajemníka Rady národní bezpečnosti a obrany (SNBO).

Volební úspěchy nikdy SNPU neslavila, ale Olehu Ťahnybokovi a Juriji Kryvoručkovi (ten se posléze od SNPU odpojil a přidal se k bloku Naše Ukrajina díky kontaktům na bývalého ministra zahraničí Borise Tarasjuka) se v roce 1998 podařilo získat poslanecký mandát v rámci koalice Méně slov, kam SNPU vstoupila s dalšími extremistickými subjekty. Okolo roku 2001 strana prošla krizí, kdy téměř zanikl militantní Patriot Ukrajiny a prakticky přestala vydávat tiskoviny. Na základě toho došlo v roce 2004 k rebrandingu strany, která se přejmenovala na Svobodu, zmírnila svou extremistickou rétoriku, rozpustila militantní Patriot Ukrajiny a změnila svou stranickou symboliku z „vlčího háku“ (wolfsangel, často spojován s jednotkami SS) na 3 prsty zdvižené pravé ruky. Tato taktika přinesla své ovoce a záhy napomohla rostoucí roli strany v krajně pravicovém táboře. Zčásti se vyřešil i další problém – absence charismatického lídra vůdcovského typu, pro krajně pravicovou organizaci nepostradatelného. Místo dlouholetého ale málo výrazného Jaroslava Andruškyva usedl na post předsedy Oleh Ťahnybok. Ten získal poslanecké křeslo i ve volbách v roce 2002, tentokrát už v rámci Juščenkova bloku Naše Ukrajina, ale v červenci 2004 byl z poslanecké frakce vyloučen za svůj antisemitský projev na hoře Javoryna. V té době se Ťahnybok navíc účastnil kampaně Viktora Juščenka, čehož využil jeho tehdejší hlavní protikandidát Viktor Janukovyč k Juščenkově diskreditaci. Parlamentní volby z let 2006 a 2007 upevnily Ťahnybokovu pozici lídra ukrajinské krajní pravice. Ve volbách z března 2006 se Svoboda umístila na 18. pozici se ziskem 0,36% (91 321) hlasů, v předčasných volbách v září 2007 se umístila na 8. místě, obdržela 0,76% a 178 655 hlasů – téměř o sto tisíc více, než ve volbách předchozích. Hlavním důvodem byla především nepřítomnost ostatních krajně pravicových subjektů.

Přibližně od let 2008-2010 se Ťahnybok začíná objevovat v médiích a jeho popularita vlivem vleklé politické krize, ekonomických problémů a šikovné marketingové kampaně začala raketově stoupat. Svoboda zničehonic začala vítězit v krajských volbách na západní Ukrajině: v roce 2009 zvítězila ve volbách do Ternopolské oblastní rady a o rok později do Lvovské a Ivano-frankovské. Vrcholem Ťahnybokovy kariéry se staly parlamentní volby v říjnu 2012. Jestliže ještě v roce 2007 získala Svoboda něco kolem 178 tisíc hlasů, v roce 2012 to bylo téměř 2 130 000 hlasů, tedy 12-krát více v rozmezí pěti let! Strana v těchto volbách získala 10,44 % hlasů (37 poslanců) a stala se významným představitelem protestních hlasů ze západní a centrální části země. Svoboda přes svou ostrou rétoriku není extremistickou (na rozdíl od jejího působení v letech 1991-2004), ale spíše nacionálně populistickou stranou. Sám Ťahnybok je pragmatický a ambiciózní politik, jemuž jde v první řadě o vlastní moc a slávu a až v druhé řadě o ideologii, kterou hlásá. Ideologie Svobody se skládá v prvé řadě z heroizace bojovníků za ukrajinskou nezávislost z Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), resp. její frakce pod vedením Stepana Bandery a ozbrojené Ukrajinské povstalecké armády (UPA), které bojovala proti Sovětům až do 50. let 20. století. Dalšími nosnými body ideové platformy Svobody jsou etnonacionalismus, ochrana a šíření ukrajinského jazyka, antikomunismus, totální desovětizace, kritika Ruska a boj s ruským vlivem na Ukrajině. Za těmito tématy pokulhávají současné socioekonomické otázky, které se Svoboda snaží řešit klasickými sociálně populistickými hesly. Svoboda propaguje evropskou integraci Ukrajiny, ale na jiné bázi než EU. Svoboda mimo jiné hodlá Ukrajině vrátit status země s jadernými zbraněmi.

Společně s vzestupem Svobody se množí zvěsti, že v ní mají prsty lidé okolo svrženého prezidenta Janukovyče. Ten hodlal po svém nástupu k moci neutralizovat opozici. Svobodu prý měl využít k odčerpání hlasů pro národně-demokratickou opozici a její démonizaci jako spolku banderovských zločinců. Tomu napovídá mlžení představitelů Svobody ohledně jejího financování, které přes údajné představitele lvovského organizovaného zločinu sahá až k oligarchům Dmytru Firtašovi a Ihoru Kolomojskému (ten na rozdíl od Firtaše neměl tak blízko k Janukovyčovi a Svobodu prý začal sponzorovat až se když se začala jevit jako perspektivní politická síla). Nasvědčují tomu dohady, že zastupitelé Svobody v západoukrajinských oblastech napomáhají Firtašovým zájmům ve sféře těžby břidlicového plynu na západní Ukrajině (a vytěsňují přitom zájmy americké společnosti Chevron). V letech 2009-2010 byli hlavními oponenty Svobody Vlast (J. Tymošenko, A. Jaceňuk) a Naše Ukrajina. Zřejmě nikoliv náhodou se právě v té době politici ze Svobody a hlavně Ťahnybok začali objevovat v televizních pořadech stanic, napojených na vládní kruhy (Inter Valerije Choroškovského a státní První národní kanál). Svoboda se na druhé straně začala v roce 2012 pomalu sližovat i s národně-demokratickými silami (Vlast – Baťkivščyna), se kterými před parlamentními volbami v říjnu 2012 uzavřela dohodu o vzájemném neútočení a navzájem si odsouhlasili kandidáty v jednomandátových obvodech. Jak Janukovyč, tak tehdejší národně-demokratická opozice udělali vše možné pro postupnou legitimizaci Svobody v očích ukrajinského elektorátu.

Pravý sektor

Pravý sektor sehrál významnou roli v posledních únorových protestech proti Janukovyčovi, při kterých zemřela zhruba stovka lidí. PS vznikl až v průběhu Majdanu v prosinci 2013 z marginálních extremistických organizací, radikálnějších než Svoboda, mnohdy vzniklých už na počátku 90. let. Systémové opoziční strany i samotný Ťahnybok se od sektoru zpočátku distancovaly a ani dnes nad ním nemají kontrolu. V podstatě hlavním kontaktem mezi Pravým sektorem a ostatními politickými silami byl Andrij Parubij. Ke konci ledna 2014 se ze sektoru začala vytvářet samostatná politická síla, která si začala klást požadavky a usilovat o podíl na moci.

Nejvýznamnější součástí sektoru je Tryzub (Trojzubec), který vznikl v polovině 90. let z militantního křídla Kongresu ukrajinských nacionalistů (ten se později přičlenil do bloku Naše Ukrajina Viktora Juščenka). Neformální lídr Sektoru Dymtro Jaroš je již téměř 15 let vůdcem Tryzubu. Tryzub nikdy nehrál v ukrajinské politice významnou roli. Upozornil na sebe uvnitř krajně pravicových kruhů v roce 1999, kdy se v prezidentských volbách veřejně postavil za Leonida Kučmu, údajně v rámci boje proti komunismu (hlavním oponentem Kučmy byl lídr komunistů Symonenko). Na Jaroše v březnu 2014 ruské vládní orgány vydaly zatykač (za „veřejné výzvy k realizaci extremistických či teroristických činů prostřednictvím médií“), když na svém profilu v sociální síti V kontaktě vyzval (nyní už zřejmě bývalého) vůdce islamistické teroristické sítě Kavkazský emirát Doku Umarova k rozputání teroristickch aktů vůči Rusku. Pak to omluvil tím, že se mu někdo naboural do účtu a zneužil jej k odeslání této zprávy. Stejně tak nedávno Jaroš vyzýval ke zničení plynovodů, vedoucích z Ruska do Evropy. Později vyšlo najevo, že Jaroš se v předvečer největšího krveprolití na Majdanu sešel s Viktorem Janukovyčem. O čem se spolu bavili není dodnes známo.

Další součástí Pravého sektoru je Patriot Ukrajiny (PU) – neonacistické hnutí, vzniklé v roce 2005 oddělením charkovské pobočky mládežnického militantního křídla Ťahnybokovy Svobody, založeného ještě v polovině 90. let tajemníkem SNBO Parubým. Významnou postavou Patriotu Ukrajiny je jeho vůdce Andrij Bileckyj, který nyní de facto vede Pravý sektor na východní Ukrajině. Bileckyj byl jako vůdce Pravého sekoru pro tuto část země vybrán zřejmě proto, že jeho organizace působí zejména v jižních a východních regionech Ukrajiny. Patriot Ukrajiny svou pozornost soustřeďoval zejména na tématiku neevropské imigrace. Hlava černivecké pobočky Svjatoslav Vyšynskyj charakterizoval ideologické principy PU jako nacionální socialismus, který popisuje jako snahu o „vybudování národní a sociální ukrajinské společnosti na rasové bázi v rámci Velké Ukrajiny“. Mediálně se Patriot Ukrajiny proslavil díky svým třem členům, kteří byli v roce 2011 obviněni a odsouzeni na 6 let za pokus o zničení Leninova památníku v Boryspolu u Kyjeva s pomocí výbušniny, za přípravu teroristického útoku a nelegální držení zbraní. Ve známost vešli jako „vasilkovští teroristé“. Po svržení Viktora Janukovyče byli koncem února 2014 osvobozeni. Problém celé kauzy byl v tom, že jejich trestní stíhání bylo podle mnohých zfalšované, ale na druhou stranu se „vasilkovští teroristé“ údajně zabývali (jak už to v pravicově extremistických kruzích často chodí) čistě kriminální činností. Podle různých zdrojů tito členové PU spojili neonacistickou základnu v okolí s městským zastupitelstvem a organizovaným zločinem a fyzicky napadali opoziční pozorovatele i novináře v průběhu krajských voleb v roce 2010 (připomínáme, že tehdy byl u moci V. Janukovyč a Strana regionů!). Sami neonacisté se pak stali městskými zastupiteli (v rámci strany Za Ukrajinu Vjačeslava Kyrylenka, která byla dříve částí bloku Naše Ukrajina). Patriot Ukrajiny je také hlavní silou zastřešující organizace Sociálně-národní shromáždění (SNA), která je jako celek součástí Pravého sektoru. Vznikla v roce 2008 na popud PU a zahrnuje některé marginální skupinky jako Revoluce a stát, Svoboda a čest, Ukrajinská alternativa a Nová síla. K SNA měl blízko velmi kontroverzní postava ukrajinské krajní pravice Dmytro Korčynskyj (viz níže) a technický kandidát na prezidenta v roce 2004 Jurij Zbitnev (vůdce Nové síly). Zbitnev pracoval spolu s Korčynským v zájmu dříve vládnoucí Strany regionů. Před prezidentskými volbami v roce 2010 založili Zbitnev s Korčynským občanskou iniciativu „Pryč se všemi!“ (Heť usich), namířenou proti Julii Tymošenko a na začátku roku 2013 se Zbitnev účastnil akce proti nejbohatšímu ukrajinskému oligarchovi Rynatu Achmetovovi, se kterým měla konflikt „rodina“ – mladí oligarchové a vládní úředníci, soustředění kolem Olexandra Janukovyče, syna bývalého prezidenta.

Téměř legendou je organizace UNA-UNSO (Ukrajinské národní shromáždění a její paramilitární část Ukrajinská lidová sebeobrana), která vznikla ještě před rozpadem SSSR a podílela se na řadě násilností. V první polovině 90. let se jí podařilo získat pár poslaneckých mandátů. „Proslula“ tím, že v polovině 90. let posílala do Čečenska své stoupence bojovat proti Rusku. Hlavní oddíl vedl Olexandr Muzyčko („Saško Bilyj“). Ten se veřejnosti připoměl po pádu prezidenta Janukovyče jako koordinátor Pravého sektoru ve Volyni a o mediální slávu se postaral, když minulý měsíc chodil na zasedání oblastní rady se samopalem a zbil oblastního prokurátora. Jeho dny byly sečteny 24. března, kdy jej ve vesnici nedaleko města Rivne na Volyni přišel zatknout oddíl speciálních jednotek Sokol. Podle oficiálních informací se Saško Bilyj snažil utéct a začal po policistech střílet, ti měli střelbu opětovat a Muzyčko na místě zraněním podlehl. Okamžitě se začalo spekulovat, že ministr vnitra Avakov dal rozkaz Muzyčka fyzicky zlikvidovat. V podstatě jediný, kdo by mohl skutečně Muzyčkovu smrt oplakávat, jsou kremelská média, která tím přišla o svou oblíbenou postavičku, kterou strašila ruskou veřejnost. Muzyčko byl zosobněním temné strany Pravého sektoru: byl několikrát souzen a po revoluci se prý se svými ozbrojenými kumpány zabýval násilným přebíráním podniků a krádežemi a odmítal se podřídit vládním orgánům i kolegům z Pravého sektoru.

Postupem času se UNA(-UNSO) rozdělila na několik marginálních frakcí, z nichž některé otevřeně spolupracovaly s vládními kruhy a dokonce měly vazby i na ruské subjekty. Jedním z lídrů UNA(-UNSO) byl například Dymtro Korčynskyj, nyní vůdce organizace Bratrstvo, který se od ukrajinského nacionalisty dostal ke spolupráci s proruskými organizacemi na Ukrajině (progresivní socialisté Natálie Vitrenko) a dokonce až k Alexandru Duginovi, zběsilému ultrapravicovému pseudofilozofovi, známému svým nepřátelstvím ke všemu ukrajinskému. Korčynskyj byl také známý svými provokativními akcemi, které měly zdiskreditovat Juščenkovu prezidentskou kampaň v roce  2004. Jeho kolega Eduard Kovalenko z UNA(-UNSO) organizoval pochod s nacistickými pozdravy „na podporu Viktora Juščenka“. Cílem tohoto silně medializovaného pochodu byla především diskreditace Juščenka jako prezidentského kandidáta. Sám Korčynskyj byl aktivní jako provokatér také v prvních dnech Majdanu v prosinci 2013, kdy se jeho lidé snažili vyprokovat střety s policií a obsadit prezidentskou administrativu. Jednalo se vlastně o první násilné projevy demonstrantů na Majdanu a dodnes není jasné, co bylo Korčynského cílem a zda šlo o obyčejnou provokaci. Korčynskyj se později připojil k Pravému sektoru a ruské represivní složky proti němu zahájily trestní stíhání. Že by opětovný ideový obrat? Současnou UNA, která se připojila k Pravému sektoru, vede Jurij Šuchevyč, syn Romana Šuchevyče, hlavy UPA v letech 1943-50. Jurij Šuchevyč strávil za dob Sovětského svazu díky svému rodinnému původu přes 30 let v sovětském gulagu. Dnes je spíše formální předseda UNA a symbol strany. Skutečným lídrem je Mykola Karpjuk, který seděl v letech 2001-2004 ve vězení za účast na násilnostech při protivládních demonstracích Ukrajina bez Kučmy. V posledních volbách v roce 2012 strana získala pouhých 0,08 % hlasů. Bývalý člen vedení UNA Ihor Mazur (disponující kontakty na ultrapravicové kyjevské fotbalové chuligány) musel odstoupit z vedení strany v létě 2013, když byl natočen na kameru jak slibuje za úplatek 100 000 dolarů rozbít protesty vradievských aktivistů na Majdanu (to jest akvitistů protestujících proti policejní zvůli, nazvaných podle města Vradievka na jihu Ukrajiny, kde byla tamními policisty zbita a znásilněna žena). Čím se liší aktivity tohoto člena vedení UNA od obecně známé praxe využívání provokátorů placených bývalých režimem na potlačování protestních demonstrací a jejich diskreditaci, tzv. „titušek“?

O podpoře eurointegrace ze strany Pravého sektoru nemůže být řeč. EU považují za antikřesťanskou a antinárodní strukturu a EU si především spojují s pochody gayů, pogromy imigrantů, legalizací drog a prostituce, svatbami osob stejného pohlaví a morálním i duchovním úpadkem. Cílem aktivistů je autoritářský stát na principu etnického nacionalismu („Ukrajina Ukrajincům“). Ideovým pojítkem Pravého sektoru i Svobody je uctívání Stepana Bandery jakožto bojovníka za národní svobodu a nezávislost na Sovětském svazu/Rusku. Rusko je tradičním nepřítelem, ohrožujícím ukrajinskou samostatnost, suverenitu a nezávislost. Proto musí být z jejich pohledu dokončena bezpodmínečná desovětizace (viz boření Leninových soch), jelikož sovětská éra je vnímána jako období poroby ukrajinského národa a genocidy. Mezi Svobodou a Pravým sektorem je zřejmý rozdíl nejen v organizační rovině, byť se Pravý sektor hodlá transformovat v politickou stranu, ale také v míře radikality. Svoboda je nacionálně-populistická strana, která ještě jistým způsobem náleží do demokratického spektra, kdežto Pravý sektor je čistě extremistická organizace, popírající základní principy demokratického zřízení. V sobotu 22. března 2014 se konal sjezd Pravého sektoru, na kterém bylo ohlášeno založení politické strany Pravý sektor. Strana je založena na právní bázi strany UNA, která byla přejmenována na Pravý sektor. UNA(-UNSO) tak přestala existovat jako samostatná politická strana. Do uzšího vedení této nové strany se dostal mimo jiné i frontman kyjevské neonacistické hudební kapely Sokyra Peruna Arsenij Klimačov, který zároveň působil jako místní představitel transnacionání neonacistické sítě Blood and Honour, založené ještě na konci 80. let neonacistickou modlou Ianem Stuartem Donaldsonem. Kapela svůj vznik ohlásila v dubnu 1998 na koncertě Rudolf Hess Memorial a je hlavní White Power hudební kapelou na Ukrajině, která odehrála řadu koncertů, mnohdy společně s ruskými „kolegy“ (např. Kolovrat), od kterých převzali i několik songů.

Závěry a nezodpovězené otázky

Problémem na Ukrajině zůstává možnost násilné konfrontace mezi ukrajinskými silovými složkami a Pravým sektorem. Smrt Muzyčka se bezpochyby hodila i mnohým lidem z vedení Pravého sektoru, protože Muzyčko se naprosto vymknul kontrole a kazil image Pravého sektoru (PS) na veřejnosti. Na druhé straně si vedení PS nemohlo dovolit jeho smrt přejít bez povšimnutí. Vedení PS si uvědomuje, že umírněné politické strany se pomocí ministra vnitra Avakova snaží vytěsnit extremistický PS z politické scény i veřejného prostoru (objevila se informace, že SBU se chystá fyzicky zlikvidovat i Dmytra Jaroše). 27. března byla dokonce v ukrajinském parlamentu projednávána možnost zákazu Pravého sektoru, na což PS reagoval protestními demonstracemi před budovou parlamentu. Nicméně fakt, že demokratické politické síly převzaly hlavní iniciativu a ukázaly, že se umí postavit excesům osob z PS, naznačuje postupnému směřování ke stabilizaci společenské a politické situace na Ukrajině. Hlavním úkolem ministra Avakova v nejbližší době bezpochyby bude odzbrojení Pravého sektoru. Pravý sektor je navíc velmi oblíbeným strašákem ruských médií pro domácí publikum a částečně sloužil jako argument pro Putinův anšlus Krymu a agresivní rétoriku Ruska na mezinárodní aréně. Přes radikalizaci řady Ukrajinců ale preference konkrétních představitelů krajní pravice spíše klesají. Podle průzkumů má v případě prezidentských voleb Ťahnybok preference okolo 4 % hlasů a Jaroš necelá 2 %. Krajní pravice na Ukrajině především neřeší zásadní otázky v hospodářské oblasti (korupce apod.), která ukrajinské obyvatele trápí nejvíc. Nehledě na vztahy s Ruskem, které s odvoláváním na ukrajinské pravicové extremisty  rozehrává vlastní geopolitickou hru.

Ohledně aktivit krajní pravice na Ukrajině, zejména jednotlivých skupin či osob z Pravého sektoru, zůstává řada nezodpovězených otázek. Jak je možné, že se z marginálních extremistických organizací, které navíc dříve v mnoha ohledech spolupracovaly s Janukovyčovým režimem, zničehonic stala ozbrojená a velmi dobře organizovaná síla, která napomohla svržení Janukovyče? Někteří členové či menší organizace z Pravého sektoru si spoluprací s režimem chtěly nejspíše přivydělat nebo získat volnější pole pro své působení, nicméně to nic nemění na skutečnosti, že někteří představitelé Pravého sektoru mají blízko ke kriminálnímu podsvětí, placeným provokátorům („tituškám“) apod. V případě Svobody mnozí předpokládají, že byla částečně sponzorována oligarchy z Janukovyčova okolí a využívána k odčerpání hlasů pro národně-demokratickou opozici. Toho Svoboda využila ve svůj prospěch, přetavila tuto neformální přízeň ve více než 2 miliony hlasů a sama se začala s opozicí sbližovat. Na druhé straně některé osoby z Pravého sektoru byly využívány bývalým režimem vyloženě pro špinavou práci (potírání demonstrací, zastrašování oponentů, spolupráce s podsvětím apod.) a mnohé otázky zůstávají stále nezodpovězeny: jakou roli obecně v působení pravicově extremistických organizací měla ukrajinská zpravodajská služba SBU? Na čí straně vlastně byl Patriot Ukrajiny s Korčynským a jeho lidmi při útoku na prezidentskou administrativu 1. prosince 2013? Co řešil Dmytro Jaroš s Janukovyčem den před hlavním krveprolitím na Majdanu? Jaké konkrétní úkoly měli v průběhu Majdanu lidé z Pravého sektoru, kteří byli již dříve podezříváni ze spolupráce s Janukovyčovým režimem? Snad se jednou odpovědí na tyto otázky dočkáme. Prozatím nejlépe to vystihuje komentář politického experta Jevgenije Minčenka: „jedná se o novou generaci radikálů. Tyto formace ve své době vznikaly pod dohledem zpravodajských služeb. Jak Pravý sektor, tak Svobodu táhli nahoru lidé okolo Janukovyče, aby z nich udělali „strašáka“ pro jihovýchodní Ukrajinu. Aby svému elektorátu ukázali, že jestli nebude Janukovyče, tak k moci přijdou právě tito radikálové. Takto vykrmené monstrum nakonec spolklo svého stvořitele.“

9020