Hongkong na hraně zítřka

„Deštníková revoluce“ – symbol hongkongských protestů a naděje. I přes „poklidné protesty“ je situace na obou stranách nadále vyhrocená. Hongkongská i pekingská vláda váhá. Ani mediální blackout, či policejní zásahy slzným plynem však davy z hongkongských ulic zcela nerozehnaly. Jsou snad hongkongské protesty předzvěstí něčeho většího?

Co stojí v pozadí Hongkongských protestů?

1. června 1997 se Hongkong stal zvláštním administrativním regionem Čínské lidové republiky. Po předání se Hongkong musel vzdát práva na vydržování armády, a do jisté míry i zahraniční politiky, kterým disponoval za britské správy. Jako zvláštní administrativní zóna si Hongkong ponechal vysokou míru autonomie, která jí kromě řízení exekutivní, legislativní a soudní moci umožňuje uzavírat mezinárodní smlouvy, či obchodní transakce. Hongkong je mezinárodním finančním centrem se statusem volného přístavu, ale rovněž i proslulou turistickou destinací zahraničních Číňanů.

Vazby mezi Hongkongem a Čínskou lidovou republikou byly znovu nastartovány za Deng Xiaopingových reforem v 80. letech 20. století. Rozvoj Hongkongu jako světového finančního centra byl navíc ještě umocněn spoluprací s Čínskou lidovou republikou v rámci speciálních ekonomických zón. Tato akcelerace hongkongského hospodářství pro Čínu znamenala hlavní zdroj přímých zahraničních investic, z nichž částečně žije dodnes. Britové se do roku 1984 ještě několikrát pokoušeli s Čínou dohodnout na pozměnění nájemní smlouvy z roku 1898, ale i přes možnou ztrátu zahraničních investorů a možného ohrožení některých obchodních smluv bylo na společném britsko-čínském jednání rozhodnuto, že Hongkong bude zpět postoupen Číně. Předání Hongkongu po 155 letech proběhlo relativně poklidně. Podle vzoru „jedna země, dva systémy“ dala Čína jasně najevo, že i přes hongkongský ekonomický potenciál se území stane řadovým regionem Čínské lidové republiky.

Současným hongkongským protestům však předcházely neméně důležité demonstrace z roku 2005. Desítky až stovky tisíc lidí tehdy kritizovaly volební reformu navyšující volební komisi z 800 na 1600 členů a ponechání značné benevolence při volbě členů volební komise z řad obchodníků a profesionálních skupin. Při těchto protestech rovněž vyšlo najevo, že si pekingská vláda nepřeje podporovat čínské periferie, které by se v budoucnu mohly obrátit proti ní.

Hongkongské protesty v hledáčku médií 

Zahraniční i vnitrostátní média nepřetržitě informují o sebemenších změnách v hongkongských ulicích. Nebylo by to poprvé, co čínské úřady nařídily mediální „blackout“. Naposledy tomu bylo před několika týdny při zablokování populární sociální sítě Instagram či státem vlastněné sítě Weibo. I přesto, že je pro Čínu stále složitější udržet cenzuru, pekingská vláda nejeví známky toho, že by chtěla Hongkong komunikačně zcela „umlčet“. Popularita nových státem nekontrolovaných sociálních sítí roste. Takto koordinované masy lidí však čelí mnohem většímu nepříteli, než je hongkongská policie, a sice nejednotnému zájmu.

Nejen studenti, ale i důchodci vyráží do ulic Hongkongu, aby upozornili na nový volební zákon, navržený současným vrchním administrátorem Leung Chun-Yingem. Reforma volebního zákona totiž předpokládá zřízení zvláštního výboru pod hlavičkou pekingské vlády, který by kontroloval průběh voleb a zároveň schvaloval kandidáty na pozici hongkongského předsedy výkonné rady. Obyvatelé Hongkongu se obávají, že při aplikaci této změny plánované už na rok 2017, kdy budou probíhat nové volby, ztratí své dosavadní volební právo, které bude omezeno pouze na volbu „čínsky před-volených kandidátů“. Organizátoři protestů proto žádají, aby představitele mohli i nadále volit bez omezení a rovněž žádají odstoupení z funkce současného vrchního administrátora Leung Chun-yinga, který reformu posvětil. Zároveň s tím chtějí vyhlásit nové volby, ve kterých by podle jejich slov mohli občané Hongkongu svobodně zvolit svého ne-pekingsky smýšlejícího zástupce.

Paralela mezi průběhem protestů z roku 2005 a 2014 je nápadně podobná. I v současných protestech bylo k rozehnání davu demonstrantů použito slzného plynu a gumových projektilů. Nejvážnější násilné střety mezi policií, demonstranty, ale i proti-demonstranty se pak odehrávaly v ulicích Mongkoku. K hlavním iniciátorům hongkongských protestů patří hnutí Occupy Central with Peace and Love (OCPL) a studentská hnutí Scholarism.

Hongkongské protesty nabraly na síle až 28. října, kdy se k demonstrujícím studentům, kteří bojkotovali výuku, přidalo hnutí OCPL. Teprve od té chvíle lze mluvit začátku hongkongských okupačních protestů. O tom, že se situace v Hongkongu vyostřuje, svědčí jak fakt, že iniciátoři hongkongských protestů jednomyslně nevyzvali k odvolání demonstrací, tak rostoucí brutalita mezi policií a demonstranty. Násilné střety však probíhají i na úrovni protestujících. Proti OCPL se kromě podnikatelů přicházejících o zisky v centru Hongkongu ohrazují i další obyvatelé kritizující narušení volného chodu Hongkongu. Objevují se i zprávy, že se mezi anti-demonstranty pohybují etničtí Číňané najatí pekingskou vládou, kteří mají za úkol hongkongské protesty vyostřit.

Doprovodné jevy hongkongských protestů

Hongkongské protesty nenaráží jen na zrušení kontroverzní volební reformy a požadavek na odstoupení Leunga z funkce, ale i na celou řadu „tabuizovaných“ témat. Prvním z nich je touha po získání větší autonomie na Číně, a to nikoliv jen politické, ale i materiální. Zatímco v roce 1997 představovalo hongkongské hospodářství přibližně 18% podílu HDP Čínské lidové republiky, v současné době jsou to pouhá 3% HDP.

Závislost Hongkongu na Číně je stále patrnější nejen v obchodu, investicích, ale i cestovním ruchu, který se podílí na hongkongském hospodářství přibližně 4,5%. Čínská státem kontrolovaná média upozorňují na značné ekonomické dopady, pokud situace v Hongkongu nebude vyřešena co nejdříve. Naopak zahraniční pozorovatelé viní z propadu ekonomických ukazatelů spíše než hongkongské demonstranty pekingskou vládu, která svým rezervovaným postojem znervózňuje zahraniční investory a turisty. První týden v říjnu totiž každoročně probíhá tzv. „zlatý týden“, během něhož si místní obchodníci přijdou na nemalé zisky spojené s oslavami vzniku Čínské lidové republiky. Během tohoto týdne tak do Hongkongu zavítá mezi 100 až 200 tisíci návštěvníky.

V Hongkongu však dochází i k zajímavé disparitě názorů. Na jedné straně hongkongští demonstranti volají po větší demokratizaci a toleranci, ale na straně druhé striktně odsuzují koexistenci s Číňany z vnitrozemí. Na jedné straně iniciátoři protestů žádají, aby Čína dodržovala princip „jedna země, dva systémy“, ale na straně druhé hongkongští občané rezolutně odsuzují „porodní turismus“ z Čínské lidové republiky. Druhým rysem onoho dvojího jednání je otázka peněz. Ačkoliv hongkongští organizátoři požadují, aby pekingská vláda dostála svým slibům a ponechala Hongkongu větší míru autonomie, příliv čínských investic, na němž dnes hongkongské hospodářství téměř výhradně závisí, by naopak rádi ponechali. Třetím souvisejícím paradoxem je mnohokrát vzpomínaný britský odkaz. Mladí studenti mávající britsko-koloniálními vlajkami a provolávající obnovu „ztracené“ nezávislosti z dob britské správy budí rozpaky, ale i posměch nejen v Číně. I přes veřejnou nevraživost mezi čínskými a hongkongskými občany, kolizí demokratických post-koloniálních hodnot s ideologicky před-formulovanými principy jednotné Číny a materiální závislostí na Číně je rozhodnutí o osudu Hongkongu nelehké.

Pekingská vláda v čele s generálním tajemníkem Xi Jinpingem stojí před velkým rozhodnutím. I když se doposud Xi Jinping profiloval jako aktivní, pro-reformní a silný vůdce, oproti Deng Xiaopingovi je méně flexibilní a „pragmatický“,pokud jde o hongkongské protesty. Pokud Xi nedojde k jednoznačnému rozhodnutí dřív, než se v Hongkongu rozhoří další vlna nevole, je jen otázka času, kdy ostatní čínské periferie využijí této „slabosti“ a budou žádat o stejná privilegia jako v Hongkongu. Na konečné rozuzlení však netrpělivě čekají i okolní země.

Ačkoliv jsou hongkongské protesty prezentovány jako největší čínská výzva, opak je pravdou. Čínu mnohem více trápí zachování „čínského mírového růstu“, udržitelnost předního ekonomického potenciálu, redukce dopadů v oblasti životního prostředí, či Xiova kampaň proti korupci, která se setkává s odporem vysokých čínských představitelů. Panují zvěsti, že se čínské vedení chce zbavit Xi Jinpinga, aby rozptýlilo moc z rukou jednotlivce. V tomto ohledu by pak byla „ne-úspěšná“ protikorupční kampaň spolu s nejednoznačnou reakcí na hongkongské protesty pádným důvodem, proč by Xi musel rezignovat. Přestože je na Xi Jinpinga vyvíjen obrovský tlak, jeho hlavní zbraní k zažehnání všech pochyb o Číně jsou právě výsledky. Dokud Čínští občané pociťují viditelné zvyšování životní úrovně a zaměstnanosti jako tomu bylo mezi 50. – 90. lety 20. století v Hongkongu, lidé budou ochotni tolerovat nešvary tamního režimu.

A jak to bude dál?

Nikdo přesně neví, ke kterému z možných řešení se nakonec pekingská vláda přikloní. Xi není Deng, a je pravděpodobné, že se Xi bude i nadále ubírat umírněnější cestou, než jeho předchůdci. Obavy z opakování protestů na Náměstí nebeského klidu a jejich následném potlačení v roce 1989 jsou však opodstatněné. Xi však není ochotný riskovat politickou i ekonomickou izolaci jako jeho ruský protějšek Vladimír Putin v případě Ukrajiny.

Xiova konzervativnější politika se spíše než o operativní řešení Hongkongské otázky snaží najít dlouhodobější konsensus, který by zadal nový směr pro čínské periferie. Otázkou však je, zda současné čínské vedení komunistické strany nechá Xi-ho dotáhnout celou věc do konce. Pokud by totiž Xi uspěl, vyneslo by mu to novou vlnu popularity, se kterou by si ani současné čínské elity nemusely poradit. O tom, jestli pud sebezáchovy převáží nad kompromisním řešením pro Hongkong, se lze dohadovat, jisté však je, že rozhodnutí o osudu Hongkongu nebude jen v rukou Xi-ho, ale celé řady dalších aktérů.

Ve hře o Hongkong nestojí jen odvolání Leunga, změna volebního zákona, ale celkový precedens pro budoucí generace. Střet mezi Čínou a Hongkongem je nevyhnutelný. Odvolání Leunga z funkce jako „obětního beránka“ pro hongkongský lid, je samozřejmě možný, přesto se však Hongkong dohledu pekingské vlády nezbaví. Hongkong nechce přijít nejen o svou dosavadní autonomii, ale i o vyšší životní úroveň, kterou se dříve mohli honosit nad Čínou. Postupná asimilace ze strany Číny prostupuje tiše Hongkongem a je jen otázkou času, kdy se z Hongkongu stane řadová čínská periferie.

Bylo by troufalé věřit, že by čínská vláda byla ochotna ustoupit „zájmům menšiny“ bez možnosti dohledu nad Hongkongem. Určitou jiskrou naděje na potenciální kompromis by mohl být i fakt, že by si Čína nechtěla pošramotit svou pověst „bezkonfliktní rostoucí velmoci“. Převáží snad zájmy čínských elit nad pokojným řešením Hongkongské krize, či se do boje o Hongkong začne angažovat i někdo jiný? Pokud by se do Hongkongu zapojily nejen tolerované zahraniční pro-demokraticky smýšlející média, ale třeba i ostatní „demokratické státy“, které by přinášely kromě nominálních ujištění i materiální pomoc, Čína by zajisté jednala impulzivněji. Současná situace a průběh hongkongských protestů však nenasvědčuje tomu, že by se k nějaké formě přímé pomoci jakýkoliv stát odvážil.

Rizika z možného násilného potlačení demonstrací nejsou vyloučená, přesto se zdá, že by takováto reakce způsobila „více škody, než užitku“. Do jaké míry bude hongkongské řešení proveditelné, nezávisí jenom na pekingské vládě, ale i na hongkongských občanech. Pokud se Číně podaří zjednat pořádek, zachovat vysokou životní úroveň obyvatel, zabránit poklesu ekonomických ukazatelů v Hongkongu a zajistit větší benevolenci pro hongkongské občany v oblasti lidských a volebních práv, může to být udržitelné a dlouhotrvající řešení pro jinak nespokojené periferie. Čína si nepřeje další kritický rozruch jako po roce 1989 a s nadějí doufá, že jako předešlé protesty celá záležitost vyzní do ztracena.

Autor: Richard Grünwald

1081