CBAP Monitor: Rusko – duben 2016

Pokud se jaderný terorismus stane realitou – Rusko může být první obětí • Rusko a Tunisko se spojily proti hrozbě globálního terorismu • Boje o Náhorní Karabach zdůrazňují ruskou moc nad válčícími stranami

Pokud se jaderný terorismus stane realitou – Rusko může být první obětí

Ve dnech 31. března až 1. dubna se ve Washingtonu uskutečnil v pořadí čtvrtý summit jaderné bezpečnosti (2016 Nuclear Security Summit – NSS). Od roku 2014 se konaly tři summity tohoto typu, ale ruský prezident Vladimír Putin se nezúčastnil ani jednoho z nich. Ruské autority neparticipují na podobných setkáních, protože nechtějí být usměrňovány pravidly amerického prezidenta Baracka Obamy. To se týká zejména současnosti, kdy konfrontace mezi Spojenými státy a Ruskem vzrostla. Alexey Arbazov, vedoucí programu proti šíření jaderných zbraní think tanku Carnegie Moscow Center, odhaduje, že Kreml udělal toto rozhodnutí ještě minulý rok, kdy intenzita bilaterálních vztahů s Washingtonem výrazně poklesla. Neúčast Ruska na summitu se rovněž může považovat za vyjádření frustrace vůči americké politice. Podle Azbazova by si však Rusko mělo uvědomit, že participace na podobných událostech je důležitá i pro jeho vlastní bezpečnost. Přestože USA a Rusko jsou hlavní nukleární velmoci, stále je zde sedm dalších států, které disponují jaderným arzenálem. Všechny z těchto zemí se nacházejí v blízkosti ruského teritoria. Téměř všechny jejich vojenské systémy a jaderné technologie mohou snadno zasáhnout ruské teritorium, zatímco Spojené státy jsou zranitelné jenom ze strany Ruska a Číny. Navíc, pokud režim nešíření jaderných zbraní bude narušen a teroristické organizace získají přístup k nukleárním technologiím, bude pro ně mnohem jednodušší zasáhnout přes sousední hranice Rusko než USA přes Atlantik. V konečném důsledku Rusko svou neochotou účastnit se summitu může ublížit sobě samému. Pokud režim nešíření jaderných zbraní selže, je velice pravděpodobné, že Rusko bude mezi prvními obětmi.

Rusko a Tunisko se spojily proti hrozbě globálního terorismu

Rozhodnutí o stažení hlavní části ruských leteckých sil ze Sýrie je pozitivním znamením pro většinu arabských států. Týká se to i Tuniska, které je členem koalice arabských sunnitských států v čele se Saudskou Arábií. Stejně je vysoce pravděpodobné, že kremelské rozhodnutí snížit vojenskou přítomnost v Sýrii zmenší taky napětí v moskevských vztazích s většinou arabských zemí. Jako důkaz hledání partnerů mezi sunnitskými státy a snahy ruské diplomacie prohloubit s nimi vztahy Moskva nedávno hostila několik setkání vysokých zástupců z Tuniska. Nedávné jednání mezi ruským ministrem zahraničních věcí Sergeyem Lavrovem a jeho tuniským kolegou Khemaiesem Jhinaoui ukázaly, že oba státy mají podobné pohledy na situaci, která probíhá na Středním východě a v severní Africe. Především, Lavrov a Jhinaoui vyjádřili vzájemnou podporu příměří a obnovení vyjednávacího procesu v Sýrii a snahu ukončit válku v Jemenu včetně podpory budoucího možného řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Rusko a Tunisko také podpořily úlohu koordinátora Spojených států v procesu přechodu Libye směrem k národní stabilitě. Jako výsledek několika schůzek mezi zmíněnými státy bylo společné prohlášení boje proti terorismu s důrazem na konkrétní teroristické skupiny. Rusko a Tunisko identifikovaly seskupení ISIS (Islamic State of Iraq and the Greater Syria) jako přímou hrozbu vůči mezinárodní bezpečnosti a suverenitě států. Rovněž poznamenaly, že protiteroristická opatření jsou možná pouze v případě, že jsou založeny na principech mezinárodního práva a rezolucích schválených ze strany Rady Bezpečnosti a Valného Shromáždění OSN.

Boje o Náhorní Karabach zdůrazňují ruskou moc nad válčícími stranami

Napětí podél kontaktní linie na území Náhorního Karabachu vyústilo mezi Armény a Ázerbájdžánci 2. až 5. dubna v nejostřejší  přestřelky od roku 1994. Po čtyřech dnech bojů následovalo rychlé příměří. I když použití některých typů zbraní bylo do určité míry nečekané, vývoj vztahů mezi zeměmi v posledních letech naznačil vysokou pravděpodobnost bojů. Pokud jsou tyto spory řešeny prostřednictvím mediace, z potencionálních mediátorů prokazuje aktivní přístup pouze Rusko. Avšak jednostranné zapojení Ruska předpokládá spíše jeho osobní regionální zájmy než stabilní vyřešení konfliktu. Ruské vedení totiž  v regionu hraje na obě strany a za svého tradičního spojence – křesťanskou Arménii – se nepostavilo. Naopak ázerbajdžánskému autoritářskému režimu Ilhama Alijeva v posledních pěti letech dodali ruští exportéři 85 procent zbrojních dodávek směřujících do země. Rusko konkrétně poskytlo Ázerbájdžánu silné zbraně jako raketomet, moderní tanky a množství helikoptér. Arménie se tak na Rusko už nemůže spoléhat a prospěch z partnerství má zejména Moskva. Vývoj vztahů podél kontaktní linie v posledních letech předznamenává, že uzavřené příměří mezi Arménií a Ázerbájdžánem nebude trvat dlouho. Oba státy budou pravděpodobně potřebovat více vojenského vybavení, což je dělá na Rusku ještě více závislé. V souvislosti s konfliktem je také nutné zmínit, že jenom pár kilometrů od konfliktního karabašského území vede trasa plánovaného plynovodu TANAP, který by měl vést až do Itálie. Ten by snížil evropskou závislost na ruském plynu a překreslil by energetickou mapu. Rusko si to uvědomuje a nelíbí se mu to. To značí, že čím větší bude v regionu nestabilita, tím je to pro něj výhodnější. I v důsledku tohoto aspektu se snaží udržet konflikt na území Náhorního Karabachu na bodu mírného vření poskytováním rozsáhlé vojenské pomoci oběma stranám konfliktu. Za dva moskevské cíle v regionu můžeme tedy vzhledem na spor považovat: integrovat celý postsovětský prostor pod svou dominanci a jako součást tohoto procesu si zajistit pozici koordinátora bezpečnosti na Kavkaze.

Zpracovala: Gréta Krutá

928