Národovci a Putinovi přátelé ve střední Evropě

Výrazné zhoršení vztahů mezi Západem a Moskvou po ruské anexi Krymu v roce 2014 zdůraznilo fenomén hybridní války. Jejím prostřednictvím se Rusko snaží pomocí dezinformací a vlivových politických operací opanovat informační prostor západních států a prohlubovat nedůvěru v tamní politické instituce. K prosazení svých cílů využívá i některé evropské populistické a ultrapravicové strany.

Tyto subjekty se profilují kriticky vůči současné imigrační politice Evropské unie, odmítají politickou korektnost a další aspekty liberálnědemokratické formy vládnutí. V zahraniční politice pak vykazují náklonnost vůči režimu ruského prezidenta Vladimira Putina či alespoň zpochybňují protiruské sankce EU, zavedené po anexi Krymu a kvůli válce v Donbase. Jejich argumentem pro zrušení sankcí bývá mimo jiné poškození ekonomických zájmů konkrétní země.

Je pochopitelné, že pro ruský režim, který navzdory silácké rétorice pociťuje dopad sankcí na svou ekonomiku a je tlačen do pozice mezinárodního párii, hrají tyto strany čím dál tím důležitější roli. Nezřídka se jedná o otevřeně prokremelské subjekty, jež odmítají členství svých zemí v NATO a EU. Místo něj prosazují geopolitickou orientaci na Putinovo Rusko, případně na jím vytvořenou Eurasijskou unii.

Slavjanofilové a eurasijci

Geopolitická náklonnost k současné politice Ruské federace vyrůstá ze dvou odlišných motivací, které se mohou vzájemně prolínat. První motivace, slavjanofilství, vyplývá z historicky dané kulturní a jazykové blízkosti mezi slovanskými národy. V jejím rámci přetrvávají sympatie k vybraným kapitolám ruských dějin, popřípadě dědictví vzájemných vztahů se Sovětským svazem nebo Ruskem. Tyto panslavistické tendence mohou být dále spojeny s postsovětskou nostalgií, a proto se často vyskytují například u příznivců komunistických stran.

Pro postsovětskou nostalgii je charakteristický proklamovaný antifašismus, který současné Rusko pojímá jako dědice vítězství nad nacismem a fašismem ve druhé světové válce a zároveň jako hráz proti novým „reakcím“. Těmi se myslí především „imperialismus“ Spojených států nebo „nelegitimní“ režimy, typicky na Ukrajině. Tento trend je v současné době v relativním útlumu, i když nelze ani v budoucnu vyloučit zejména ve střední Evropě nárazové využívání antifašistických schémat, jež stále hrají v postkomunistickém prostoru určitou roli.

Druhou motivací je takzvaný neoeurasianismus. Tato ideologie v současné době představuje velmi konzervativní proud ruské geopolitiky a významně inspiruje řadu (ultra)konzervativních, národněpopulistických i neofašistických uskupení napříč Evropou. Hlavním poselstvím nového eurasianismu není pouze alternativa k „západocentrickému“ uspořádání světa, nýbrž koherentní a eklektická politická vize s cílem kompletní přestavby mezinárodního uspořádání. Není překvapující, že vůdčí silou této světové konzervativní kontrarevoluce má být právě dnešní Rusko.

Podobné myšlenky vycházejí z díla ruského intelektuála a geopolitika Alexandra Dugina (*1962), který je hlavním ideologem eurasijského hnutí. Dugin se různými konzervativními a radikálně pravicovými myšlenkami a jejich kombinací s geopolitikou zabývá dlouhodobě. Před několika lety je zpracoval v uceleném manifestu Čtvrtá politická teorie, který nikoli náhodou svým obsahem připomíná úvahy o třetí cestě mezi komunismem a americkým kapitalismem. Ještě více pak připomíná myšlení německých a italských teoretiků „konzervativní revoluce“ z 20. a 30. let minulého století, k jejichž dílům a myšlení se Dugin skutečně hlásí. Čtvrtá politická teorie (čtvrtá po fašismu, komunismu a liberální demokracii) má podle svého autora překonat současnou dichotomii pravice-levice a porazit západní liberalismus.

Dugin se netají názorem, že evropští populisté a neofašisté představují tu pravou Evropu, se kterou musí Rusko spolupracovat. Symptomatické je, že Dugin vyhledává kontakty mezi protestními hlasy na obou stranách politického spektra. Jak dokládá například ukrajinský expert na krajní pravici Anton Šechovcov, Dugin podporuje řecký neofašistický Zlatý úsvit, což mu zároveň nebrání udržovat styky s některými zástupci řecké revoluční strany SYRIZA. Stejně tak mezi volebními pozorovateli v rámci Kremlem řízeného referenda na Krymu, kde Duginovo hnutí vyvíjelo velkou aktivitu, bylo možné spatřit jak zástupce rakouské Strany svobodných (FPÖ), Vlámského zájmu a bulharské Ataky, tak německé postkomunisty z Die Linke nebo členy polské Sebeobrany.

Specifickou pozici v rámci vzestupu populistické a národovecké pravice zaujímá střední Evropa, konkrétně země V4. I zde lze v poslední době zaznamenat posun veřejného mínění směrem doprava, včetně zřetelného důrazu na prosazování alternativy k liberální demokracii. Přesto nelze současný rozmach neliberálních tendencí ve střední Evropě spojovat s automatickým geopolitickým příklonem k Rusku. U jednotlivých názorových proudů středoevropské národovecké a populistické pravice můžeme pozorovat odlišná východiska i cíle, nezřídka vyplývající z rozdílné historie i specifických politických ideologií.

Slovenská stopa

Přestože některá média vykreslují Slovensko spolu s Maďarskem jako nejvíce prorusky nakloněné země v rámci střední Evropy, v případě Slovenska to nemá příliš oporu v realitě. Určitá část občanů se sice k Rusku staví pozitivně, což je dáno řadou faktorů, ale jedná se spíše o nevyhraněný postoj, z nějž nelze získat výraznější politický kapitál. Premiér Robert Fico je často obviňován z autoritářských tendencí a podezříván ze snahy koncentrovat moc podle vzoru Vladimira Putina, ale prozápadní orientaci země nezpochybňuje. Nejznámější národněpopulistickou stranou pod Tatrami je Slovenská národní strana (SNS), která se již několikrát podílela na sestavení vlády a v současném kabinetu Roberta Fica získala dokonce křeslo ministra obrany. SNS se v minulosti stavěla kriticky například ke členství Slovenska v NATO, v současné době však proti němu nevystupuje.

Nicméně od posledních voleb ve slovenském parlamentu zasedá politická síla, která otevřeně vyjadřuje sympatie politice současného Ruska. Jedná se o Lidovou stranu Naše Slovensko (LSNS), jíž předsedá Marian Kotleba, v současnosti župan Banskobystrického kraje. Lidová strana proslula například takzvanými občanskými hlídkami svých stoupenců, kteří dohlíželi na pořádek ve vlacích a připomínali domobranu. Kotleba se stal známým mimo jiné tím, že v roce 2014, během protivládních protestů v Kyjevě, adresoval tehdejšímu ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi dopis, ve kterém jej vyzýval, aby neustupoval tlaku svých odpůrců. Ty Kotleba nepřímo označil za teroristy. Několik slovenských občanů se zároveň zapojilo do bojů na Ukrajině na straně proruských povstalců, nicméně jejich možný vztah k LSNS nelze prokázat.

Maďarsko na rozcestí

Poněkud složitější situace panuje v Maďarsku, kde současný premiér Viktor Orbán zvedl prapor odporu k systému liberální demokracie, který se podle něj přežil. Politicky lze Orbána zařadit spíše k pravému středu a jeho vztah k Rusku, jenž se následně promítá do mezinárodní pozice Maďarska, zaznamenal pozoruhodný vývoj. Nejprve v čase, kdy pukala železná opona, pomáhal dostat ze země sovětské tanky. V současné době je však považován za jednoho z Putinových trojských koňů ve střední Evropě. Jenže i přes nespornou Orbánovu motivaci nabídnout konzervativní alternativu k liberální demokracii nelze jeho politiku srovnávat s ultrakonzervativními vizemi eurasijských mesiášů. Samotný Orbán Vladimira Putina nijak nevyzdvihuje. Důležitou roli v současném vztahu Budapešti a Moskvy spíše hrají ekonomické vazby, především pak vidina ruského úvěru na dostavbu jaderné elektrárny Paks. Orbán jako vizionářský politik, který se snaží přinést Evropě politickou alternativu, hledá inspiraci v ruské mocenské praxi, aniž by se snažil adoptovat cokoli z jejího současného ideologického obsahu.

Viktor Orbán ale musí počítat s krajněpravicovou opozicí v podobě strany Jobbik, která podle tvrzení maďarských bezpečnostních expertů slouží zcela otevřeně ruským zájmům a je financována kremelskými penězi. Představitelé strany podpořili Rusko během konfliktu na Ukrajině a europoslanec za Jobbik Béla Kovács, který otevřeně podporuje vstup Maďarska do Eurasijské unie, čelil obvinění z aktivní spolupráce s ruskou rozvědkou. V roce 2015 ho kvůli tomu Evropský parlament zbavil poslanecké imunity. Podle analytika Petra Kreka z maďarského výzkumného institutu Political Capital stál právě Kovács za finanční injekcí, která v roce 2005 výrazně pomohla k vzestupu Jobbiku, do té doby zcela marginální strany s voličskou podporou ve výši zhruba dvou procent. Předseda strany Gábor Vona často cestuje do Ruska, kde se setkává s ruskými politiky. Jiní představitelé Jobbiku zase působili jako „nezávislí pozorovatelé“ během voleb na Krymu, východní Ukrajině a v dalších sporných
a separatistických regionech v postsovětském prostoru. Podle aktuálních průzkumů voličských preferencí se Jobbik umísťuje na druhém místě hned za vládnoucí stranou Fidesz Viktora Orbána.

Zapouštění kořenů v Polsku

V Polsku, které má ze všech zemí Visegrádu z historických důvodů k Rusku nejkritičtější vztah, byly proruské tendence dlouhodobě na okraji zájmu. Subjekty, jež lze označit za národněpopulistické, včetně vládnoucí konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS), zastávají spíše opačný narativ. Ruská otázka je v této straně vnímána silně negativně. A to až do té míry, že mnozí představitelé PiS (například současný ministr obrany Antoni Macierewicz) dokonce zastávají názor, že letecká tragédie ve Smolensku v roce 2010, během níž zahynul prezident Lech Kaczyński a téměř celé nejvyšší velení polské armády, byla zinscenována ruskými bezpečnostními složkami.

Polská společnost zůstává ve vztahu k transatlantické orientaci a negativnímu přístupu k Rusku prakticky monolitická. Po referendu o připojení Krymského poloostrova k Rusku, kdy Moskva zahájila informační ofenzivu ve snaze opanovat mediální a politický prostor na Západě, se aktivity proruských subjektů nevyhnuly ani Polsku. Mezi nejznámější z nich patří strana Změna (Zmiana), založená v roce 2015 a vedená bývalým členem rolnicko-populistické strany Sebeobrana (Samoobrona) a publicistou Mateuszem Piskorskim. Ten popírá přímé angažmá Ruska na Ukrajině a zároveň obhajuje podporu Moskvy proruským separatistům, kteří údajně čelí represím ukrajinských nacionalistů. Změna se pokouší vykreslovat současnou vládu na Ukrajině jako nelegitimní a využívá přitom značného protiukrajinského sentimentu u části polské populace. Ten má kořeny například v událostech, jako byl tzv. Volyňský masakr na přelomu let 1943 a 1944, kdy ukrajinští nacionalisté zavraždili několik tisíc polských občanů.

Aktivitám Změny nahrávají i současné nálady polské společnosti – podle některých průzkumů veřejného mínění se více než dvě třetiny Poláků domnívají, že Ukrajina může představovat zásadní ohrožení polské bezpečnosti. Piskorski se netají sympatiemi k Ruské federaci a odmítá evropské sankce vůči Moskvě. Ty údajně poškozují především polské rolníky, což zapadá do logiky určitého agrárního populismu, který má v Polsku kořeny a s nímž má sám Piskorski zkušenosti z doby svého působení v rolnické Sebeobraně. V létě 2016 byl zatčen polskými bezpečnostními orgány a odsouzen na tři měsíce za špionáž pro třetí stranu – podle dostupných informací ovšem nikoli za pro Rusko, nýbrž pro Čínu.

A Česko?

Propojování českých krajněpravicových skupin s prokremelskými iniciativami je patrné především u mimoparlamentní strany Národní demokracie. Ta se pokusila o navázání spolupráce s uskupením Českoslovenští vojáci v záloze proti válce plánované velením NATO (ČSVZ), které se mělo stát paramilitární složkou v rámci jejího projektu Národní domobrany. Jak upozorňuje analytička Lenka Víchová, toto uskupení se již od svého vzniku v říjnu 2015 vymezuje proti západním mezinárodním strukturám. Do jeho čela byl zvolen Marek Obrtel, který NATO označuje za zločineckou organizaci. Nicméně většina členů sdružení se odmítla stát součástí Národní demokracie. Zůstalo tak jen u spolupráce Marka Obrtela s předsedou strany Adamem Bartošem.

V letošním roce navštívila delegace Národní domobrany samozvanou Doněckou lidovou republiku (DLR) na východě Ukrajiny. Členka Národní demokracie Nela Lísková následně založila „konzulát“ DLR v Ostravě. Národní demokracie se též zapojila do Světového národněkonzervativního hnutí, jež zastřešuje činnost evropských nacionalistických organizací a je napojené na prokremelskou krajněpravicovou stranu Rodina, kterou v roce 2003 založil současný ruský vicepremiér Dmitrij Rogozin.

Pozadu nezůstala ani rovněž mimoparlamentní Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS). Ta se začlenila do koalice evropských nacionalistických uskupení Aliance pro mír a svobodu, jejíž členská základna se do jisté míry překrývá s výše zmíněným hnutím a která též podporuje současnou politiku Ruské federace.

V poslední době se u nás hovoří o aktivitách různých více či méně transparentních webů šířících prokremelskou propagandu. Mluví se též o náporu proruských „trollů“ na sociálních sítích, kteří se snaží vyvolat dojem, že nelze nikomu důvěřovat, a tím údajně podkopávají důvěru v demokratické instituce. Nicméně otázkou zůstává faktický dopad těchto aktivit na formování názorů české veřejnosti. V řadě explicitních kauz lze hovořit o jejich mizivém vlivu. Typickým příkladem byl průjezd americké vojenské kolony Českem v roce 2015, kdy mohutná internetová mobilizace takzvaných prokremelských webů vytvářela dojem, že u nás existuje silný odpor k americké přítomnosti. Ve skutečnosti se však průjezd konvoje nesetkal s žádnými výraznějšími protesty.

Článek Ondřeje Šlechty vyšel v nezávislém čtvrtletníku o střední Evropě „Demokratický střed/t“.

1274