CBAP Monitor: EU leden/únor 2017

Zabití předního francouzského náboráře pro IS neznamená konec útoků v Evropě • Evropa, otřesená Trumpovou kritikou NATA, zvažuje budování vlastní vojenské sily • Vyhlídky na kompromis ohledně reformy Společného evropského azylového systému

Zabití předního francouzského náboráře pro IS neznamená konec útoků v Evropě

The Telegraph – D. Chazan

Podle francouzské policie byl během amerického dronového náletu na Irák zabitý přední francouzský náborář do teroristické skupiny IS. Zpráva přišla krátce poté, co francouzská policie zmařila pokus o sebevražedný útok. Měl se odehrát na známém pařížském turistickém místě, kde došlo k zatčení čtyř podezřelých IS náborářů, včetně šestnáctileté dívky, která vyráběla výbušniny. Devětadvacetiletý Francouz Rachid Kassim byl údajně zodpovědný za známou vraždu policejního páru, a také podříznutí kněze v normandském kostele. Prokázala se i spojitost Kassima s bombovými útoky na bruselském letišti a také v metru, které zanechaly 32 mrtvých. Kassim patřil k předním online náborářům do IS.  Byl dokonce spojen i s neúspěšným pokusem o bombový útok v blízkosti katedrály Notre-Dame. Krátce po útoku kamionu v Nice z loňského července, se na internetu objevil videozáznam, kde Kassim ukazoval setnuté hlavy svých zajatců. Ve videu také přímo vyhrožoval francouzskému prezidentovi Fraoncoisovi Hollandovi. Varoval, že IS plánuje další útoky na francouzskou půdu. Informace o Rachidovy smrti přišla ze strany americké armády, což následně potvrdily i francouzské zpravodajské služby.

Zatčení čtyř podezřelých z plánování teroristického útoku se odehrálo nedaleko Montpellier, poté, co se agentům při sledování sociálních sítí podařilo odhalit mladou teenagerku. Sara na sociální sítě psala, že se pokusí způsobit útok ve Francii a následně odejde do Sýrie a Iráku. Francouzský ústavní soud následně zrušil zákon, který stanovil odnětí svobody na dobu dvou let, za návštěvu, řazení se a komunikaci prostřednictvím džihádistických webových stránek. Zákon byl implementován na začátku července loňského roku, sedm měsíců po útocích v Paříži, které měly na svědomí 130 mrtvých. Cílem zákona bylo omezení vlivu džihádistických internetových stránek a on-line propagandy. Zákon umožňoval i výjimky návštěvy těchto stránek pro účely výzkumu nebo informování veřejnosti. Soudci však rozhodli, že zákon je protiústavní, protože porušuje svobodu komunikace. Odůvodněním je i to, že Francie disponuje jinými zákony pro ochranu svých obyvatel.

Evropa, otřesená Trumpovou kritikou NATA, zvažuje budování vlastní vojenské sily

The Royal United Services Institute – N. Sajaia

Evropští lídři a jejich spojenci zůstali zdrceni po vyjádření nového amerického prezidenta, který prohlásil, že NATO je zastaralé. Přestože NATO vytvořilo základní princip bezpečnosti Evropy od druhé světové války, vedoucí představitelé jsou si vědomi toho, že Evropa musí převzít odpovědnost za svou vlastní obranu. V případě, že by se aliance NATO rozpadla, kontinent bude čelit obrovským nedostatkem vojenských kapacit. Vedoucí globálního summitu, Mnichovské bezpečnostní konference, Wolfgang Ischinger uvedl, že situace se stále zhoršuje. Po množství krizí minulého roku včetně Ukrajiny, Sýrie, Jihočínského moře, či Severní Koreje se zdá, že v následujících měsících zavládne panika právě v transatlantickém prostoru. Ve vzduchu visí nespočet otázek. Je NATO zastaralé? Je Evropská unie něco, co USA může ignorovat nebo je EU stále pro USA klíčovým partnerem?

Přestože se stále více diskutuje o užší spolupráci v rámci Evropské unie, faktem je, že neexistuje náhrada americké vojenské síly. Až 75 % všech vojenských prostředků v rámci NATO patří Spojeným státům americkým. V současnosti Německo, spolu s dalšími evropskými spojenci NATO, utrácejí na obranu méně než 2 % HDP, k čemuž se v roce 2014 zavázaly. Jonathan Eyal z RUSI prohlásil, že pro Německo a jiné evropské země, navzdory slibům, je v nejbližší době nereálné zvýšit výdaje na obranu. Klíčové členské státy včetně Německa, Francie, Španělska a Itálie chtějí užší vojenskou a zpravodajskou spolupráci EU, směrování opírající se o šéfku zahraniční politiky Unie Federici Mogherini. Znamená to, že státy si začínají uvědomovat ohrožení a bezpečnost považují za nejdůležitější prioritu.

Británie zablokovala snahy EU o vybudování společné vojenské aliance, protože se obává, že by to mohlo ohrozit NATO. Po odchodu Británie z EU v průběhu příštích let, se předpokládá, že volání po společné vojenské síle bude stále hlasitější. Bývalý britský velvyslanec v Gruzii Alexander Hall uvedl, že země na nejvýchodnějším křídle Evropy budou hrát klíčovou roli a mají velkou zodpovědnost za NATO, ať už s USA nebo bez. Prohlásil, že pro země v tomto regionu je povinností uvědomit si, že jakákoliv nová spolupráce USA-Rusko by se neměla dít na úkor zájmů přátel a spojenců. Vysvětlil, že země jako Gruzie a Ukrajina, které byly napadené ruskými vojenskými silami, by měly rychle pokročit a ukázat, že jejich hodnoty jsou v souladu s dlouhodobými zájmy USA. Domnívá se, že Putin bude tlačit tak daleko, jak se mu bude dát a pokud tyto země nestanoví pevné hranice pro nepřijatelné chování, nastanou další problémy. Gruzie označil jako model a vzor toho, co lze dosáhnout s podporou NATO a EU. Na příchod nového prezidenta Trumpa do úřadu USA reagoval i ruský expert se sídlem v Londýně James Sherr. Varuje, že tvorba politiky postavená čistě na reakcích na rozhodnutí Trumpové administrativy nese svá rizika. Obává se, že pouze na straně USA je tolik různých hráčů a neformálních aktérů, že je tam velký potenciál pro chaos. Tvrdí, že se jedná o větší obavy než je riziko, že Spojené státy přistoupí ke škodlivé dohodě s Ruskem, která změní celý evropský řád. Tato situace by mohla přinést chaos a zmatek na dlouhou dobu. Evropa se ocitá v závažné situaci. Na jedné straně stojí Rusko, které oproti EU představuje silného vojenského aktéra. Přesto, že vztah mezi USA a Evropou v rámci NATO již déle komplikovaly nedostatečné výdaje na obranu ze strany USA, nikdy se předcházející americká administrativa nevyjadřovala k stavu NATO podobným tónem jako prezident Trump.

Vyhlídky na kompromis ohledně reformy Společného evropského azylového systému

The Polish Institute of International Affairs – J. Szymanska

Odpůrci a příznivci automatického přerozdělování žadatelů o azyl, nebyli dosud schopni najít kompromis v otázce změny společného evropského azylového systému. Řada členských států je proti přenášení kompetencí v oblasti migrace na EU level. Migrační krize, která vypukla v roce 2015, poukázala na nedostatky společného evropského azylového systému, postaveného na Dublinské dohodě. Dublinská dohoda kladla hlavní odpovědnost za zpracovávání žádostí o azyl státem v první linii, tedy státem, tvořícím vnější hranice Evropské unie. Poté, co tyto státy byly konfrontovány masivním přílivem uprchlíků, ukázaly se jejich azylové systémy jako neefektivní. Země uprchlíků neregistrovaly pořádně, dokonce je povzbuzovaly v cestě do ostatních zemí EU. Důvodem bylo zejména zabránění odpovědnosti za zpracování žádostí. Situace vyústila do konfliktu mezi členskými státy a znovuzavedením hraničních kontrol v rámci Schengenského prostoru.

V souvislosti s nepřiměřenými povinnostmi azylových systémů některých států, spolu se sekundárním pohybem migrantů v EU, byla přijata dvě rozhodnutí o přesídlení žadatelů o azyl z Itálie a Řecka do jiných států EU. První program byl založen na dobrovolném souhlasu ze strany členských států. Druhý program přerozdělil počet 66 000 migrantů podle přerozdělovacího klíče, založeném na kritériích jako velikost populace, HDP, průměrný počet minulých žádostí o azyl a míra nezaměstnanosti. Ve druhé fázi programu Evropská rada v rámci dohody mezi unií a Tureckem, umožnila přes 50 000 Syřanům přesun z Turecka do EU. Jižní země EU neustále vyzývají k systémovému řešení situace, včetně stálého systému přesídlení. Země V4 odmítly systém kvót EU, známý jako Dublin + a navrhly alternativní řešení uprchlické krize – protinávrh pod názvem „efektivní solidarita“. Dřívější návrh „flexibilní solidarity“, který nabádal k tomu, že by reakce EU na migraci měla vždy zvážit specifické zkušenosti a potenciál jednotlivých členských států, byla dále vyvíjena prostřednictvím slovenského předsednictví v řadě EU.

Slovenský koncept předpokládá tři scénáře odpovědi členského státu podle intenzity migrace. Zachovával by základní pilíře dublinské dohody, ale zároveň by se měl podílet na modernizaci. Státy by měly vynaložit více úsilí na splnění svých povinností souvisejících s registrací migrantů a prevence sekundárního pohybu. V krizové situaci by se členské státy podílely na kolektivním úsilí v podpoře hraničních států postižených přílivem. Státy si však budou moct vybrat pro jaký způsob „solidarity“ se rozhodnou. Pokud se země nebudou podílet na relokaci žadatelů o azyl, státy by měly poskytnout finanční pomoc členským státům ohrožených migrací, zvýšit příspěvky pro evropské agentury, vzít odpovědnost za žadatele o azyl, jejichž žádosti byly zamítnuty, sdílení přijímacích zařízení se sousedními státy pro posuzování a vyhodnocování žádostí a provádění společného zpracování žádostí. V nouzových situacích, slovenský koncept umožňuje další podpůrná opatření na základě článku 78, Smlouvy o fungování EU, která byla použita při přijetí rozhodnutí o přemístění z roku 2015. Návrh také stanoví, že Evropská rada bude muset dát souhlas k použití těchto podpůrných opatření, která by byla dobrovolná.

Otázka migrační krize znamená velmi choulostivý a dlouhodobý problém, který prohlubuje rozpory mezi členskými státy. Jakékoli kompromisní řešení by mělo začít se třemi základními principy. Za prvé by mělo usilovat o udržení rovnováhy mezi zásadami první bezpečné země a projevení mezinárodní solidarity v krizových situacích. Za druhé, další formy podpory solidarity by neměly zbavovat členský stát povinnosti přijmout uprchlíky. Přemístění nemůže být jednoduše nahrazeno jinou formu pomoci, včetně finanční podpory. Násilné převádění je moderní dlouhodobý jev, a i přes finanční podporou, hraniční země nemusí být schopna zajistit pro všechny nové obyvatele základní sociální zabezpečení jako je například přístup ke vzdělání. To může mít za následek vznik „ztracené generace“ a postupné radikalizace. Za třetí, reforma evropského azylového systému by měla vzít v úvahu rozdíly v hospodářském rozvoji členských států EU a takové otázky, jako například důsledky sekundárního pohybu žadatelů o azyl a přijatých uprchlíků.

Zpracovala Adriána Oboňová

 

1057