Arabský svět – Březen 2017
Velké egyptské podniky po roku 2011 – Jaký je další postup Turecka v Sýrii? – Královské dilema v Maroku
Velké egyptské podniky po roku 2011
Zdroj: Carnegie Center Middle East
Po svržení Mubarakova režimu v roce 2011 se politický vliv mnohých egyptských velkopodnikatelů významně snížil. Tento trend byl zesílen po vojenském převratu v roce 2013, kdy byly velké společnosti napojené na předešlí režim téměř úplně odstřiženy od protekčních sítí a nahrazeny podniky blízkými armádě. Přestože se zhoršující se ekonomickou situací byly tvrdé zákroky proti těmto společnostem ukončené, nedošlo k obnovení původního systému polticko-obchodního propojení. Tato změna oproti poslední dekádě minulého století však může z dlouhodobého pohledu být pro velké podniky přínosná. Jelikož tváří v tvář novému režimu již nebudou moci využívat preferenční styky pro zlepšení vlastní partikulární situace, bude nezbytné, aby společně bránily zájmy celého soukromého sektoru.
Jaký je další postup Turecka v Sýrii?
Zdroj: Al Jazeera Centre for Studies
Turecká politika v Sýrii prochází v nedávném období dynamickou transformací. Je pravděpodobné, že za touto změnou stojí celá škála bezpečnostních problémů vyplývajících z měnící se situace v sousední krajině. Prvním krokem ve změně přístupu se stala změna geografického zaměření z důrazu na Sýrii jako celek na téměř úplně zaměření se na její severní regiony. Následně, po ruské vojenské intervencí a pádu Aleppa, se turecký záměr na změnu režimu změnil na snahu o jeho reformu. Všechny tyto změny vedly v první řadě k přímé turecké intervenci do sousední občanské války. Nicméně, s postupem vojenské operace a díky nedávnému zisku Al-Babu stojí před Tureckem problémy spojené s otázkou dalšího postupu. Hlavními třemi možnostmi dalšího vývoje jejich politiky je možnost zaměření se na udržení dosavadních zisků v Sýrii, pokračování boje proti Islámskému státu a s ním spojený další postup do Sýrie nebo přesunutí pozornosti na boj s PYD koncentrované v severní části sousedního státu.
Zdroj: Doha Brookings Center
Maroko je po Arabském jaru tradičně vnímané jako úspěšný příběh demokratizující se monarchie, avšak při bližším pohledu se zdá, že dlouhodobý vliv královského paláce na politiku země a složení vlády se oproti času před demonstracemi z roku 2011 výrazně nezměnil. Obecně lze říci, že všechny strany, které se chtějí v Maroku ucházet o křesla v národním parlamentu, musí udržovat jistou míru dobrých vztahů s marockou královskou rodinou, avšak právě míra propojení při parlamentních stranách podstatně liší. Tyto odlišné vztahy následně umožňují poměrně velký vliv krále v parlamentní politice. Příkladem tohoto přístupu je dlouhodobý a komplikovaný proces tvorby koalice po volbách v říjnu 2016. Přestože strana Právo a rozvoj Abdelillaha Benkiraneho ve volbách zvítězila, což mu podle ústavy zaručilo post premiéra, nepodařilo se jí sestavit koaliční vládu a to hlavně díky obstrukcím ze strany pro-palácových stran. Stranu Právo a rozvoj je v Marockém politickém systému možné považovat za umírněnou muslimskou stranu, která dlouhodobě inklinuje k reformám. Je zřejmé, že král nyní stojí před otázkou jak vyřešit problém se stranou, která by ráda naplnila reformní sliby dané v roce 2011, aniž při těchto reformách zároveň ztratil svůj vliv na politické dění v zemi.
Autor: Branislav Mičko
1328