EXKLUZIVNĚ: Komentář k opozičním protestům na Ukrajině
Summit Evropské unie v litevském Vilniusu z konce listopadu má neočekávanou dohru, která vyústila v největší politickou krizi na Ukrajině za posledních devět let. Mnozí dokonce začínají mluvit o revoluci. Janukovyč před tímto summitem utvrzoval celý svět ve své ochotě parafovat asociační dohody s EU a snažil se demonstrovat proevropské směřování Ukrajiny, čímž i svým odpůrcům poskytl naději na sbližování s EU. Těsně před konáním summitu ale Janukovyč náhle otočil o 180 stupňů a jakékoliv integrační kroky zarazil. Jestli tak učinil díky kombinaci slibů a výhružek ze strany Ruska zůstává otázkou nezodpovězenou, nicméně v daný moment druhořadou.
Zklamání mnohých Ukrajinců mělo za následek svolávání protestů na již tradiční místo – kyjevské Náměstí nezávislosti (Majdan), dějiště Oranžové revoluce. Nikdo ale nečekal, že se situace takto vyhrotí. To, co ještě před pár dny vypadalo jako menší protivládní protesty proti Janukovyčově pozastavení integrační politiky Ukrajiny, nyní připomíná další revoluci. Hlavní zásluhu na tom paradoxně nese Janukovyč sám, protože příchod statisíců lidí do ulic mobilizoval zejména silový zásah speciálních policejních složek proti demonstrantům v časných ranních hodinách z pátku na sobotu, během kterého byly desítky lidí zraněny. Právě tento brutální zákrok posloužil k mobilizaci demonstrantů v Kyjevě i dalších městech. V nedělních večerních hodinách do ulic Kyjeva vyšlo několik stovek tisíc lidí. Iniciativy se chopili opoziční lídři, kteří ucítili příležitost chopit se moci a demonstranti nyní žádají odstoupení prezidenta, vlády i rozpuštění parlamentu.
Situace v ulicích je poměrně nepřehledná a nervózní. Silový zásah proti statisícům lidí momentálně nepřípadá v úvahu, pokud Janukovyč nehodlá spáchat politickou sebevraždu. Demonstranti se nejvíce obávají provokatérů (tzv. „tituški“), kteří jsou najímáni vládními činiteli za úplatu s cílem vyvolávat násilné konflikty (jeden takový se odehrál před budovou prezidentské administrativy) a diskreditovat demonstranty v očích veřejnosti a Západu jako násilné a nacionalistické rváče. Ostatně přítomnost radikálních nacionalistů z parlamentní strany Svoboda i provokátorů, kteří se skrývají za nacionalistická hesla, svědčí o rostoucí radikalizaci ukrajinské společnosti a zvyšuje riziko vypuknutí násilných konfliktů v průběhu demonstrací, byť se provokátoři zatím omezují na jednotlivé menší incidenty.
Janukovyč v průběhu posledního týdne ztratil před ukrajiskou veřejností tvář hned dvakrát. Poprvé náhlým (a chabě vysvětleným) odmítnutím parafovat asociační dohody s EU, čímž de facto odmítl dříve deklarované proevropské směřování Ukrajiny, a poté krvavým potlačením protestů těch lidí, které zklamal náhlou změnou zahraničně-politických preferencí. V těchto protestech nejde jen o směřování k integraci s EU. Unie je v tomto směru pojímána spíše jako abstraktní symbol civilizovaného evropského světa a ekonomického blahobytu než jako konkrétní evropská byrokratická instituce. Jde hlavně o volbu civilizační. Ukrajina již dlouhou dobu přešlapuje mezi dvěma civilizačními okruhy a váhá, zda přijmout evropské hodnoty jako je volný trh, demokratické vládnutí, vláda práva, individualismus (kdy význam jednotlivce převyšuje význam státu) a úcta k lidským právům, nebo zda se spíše přiklonit k post-sovětskému modelu putinovského Ruska, který nyní více než kdy jindy charakterizují byrokratické zásahy do ekonomiky a korupce, autoritářský styl vládnutí, kolektivismus (stát stojí nad jednotlivcem), selektivní uplatňování zákona, neúcta k lidským právům a odmítnutí evropských hodnot, které jsou v Rusku poslední dobou zjednodušeně asociovány zejména s podporou homosexuálů.
Prezident Janukovyč se podle posledních informací skrývá ve svém majestátní sídle u Kyjeva a vytváří něco na způsob krizového štábu. Přístupové cesty k tomuto sídlu chrání speciální policejní jednotky Berkut. Janukovyč ztrácí půdu pod nohama a je postaven před těžké dilema. Proti němu stojí na ulicích statisíce lidí, kteří chtějí dosáhnout jeho rezignace na funkci prezidenta. Jeho manévrovací prostor se zužuje každým okamžikem. Nabuzená opozice mu chce vzít to nejcennější co má – vlastní moc. A má ji na dosah. Janukovyč se moci vzdát nehodlá, ale nemá nástroje na to, jak si ji udržet. Kromě toho se začínají objevovat náznaky, že se jej jeho okolí začíná stranit. Šíří se zvěsti, že ze Strany regionů hodlá vystoupit minimálně 15-20 poslanců, že se jej zřekla jeho tisková služba atd. Někteří oligarchové, kteří stojí na jeho straně, dokáží celkem bez problémů najít společný jazyk i s představiteli opozičních sil. Rusko chce od Janukovyče slyšet hlasité odmítnutí evropských integračních snah a připojení Ukrajiny k Celní unii, nicméně u moci jej nemá jak udržet. Janukovyč není pro Rusko spojencem, ale jen nepředvídatelným nástrojem k dosažení svých geopolitických cílů. Nástrojem podléhajícím nátlaku. Sám Janukovyč nechce vypadat jako ruská loutka, která přibližováním k Rusku ohrožuje zejména své blízké oligarchy, kteří se více než evropských integračních snah obávají právě pohlcení silnějším ruským byznysem. Kruh se tímto uzavírá.
Scénářů pro další vývoj událostí existuje několik. Nejdůležitější v daný moment je vyhnout se násilným konfliktům, které by ještě více polarizovaly ukrajinskou společnost, která je dlouhodobě rozdělena mezi stoupence proevropského směřování země a mezi prosovětské (spíše než proruské) nostalgiky. Jasná civilizační volba Ukrajiny ať už jedním nebo druhým směrem v sobě vždy nese konfliktní potenciál. Janukovyč se snažil od svého zvolení mezi oběma směry zahraničně-politické orientace balancovat, ale nyní si bude muset vybrat. Tedy pokud se mu vůbec podaří udržet se u moci. To se mu může podařit, ale pouze za cenu značných ústupků opozici. Tyto protesty jasně ukazují, že Viktor Janukovyč od této chvíle nebude mít takovou moc, jakou si poslední téměř čtyři roky budoval.
Autor: Martin Laryš
1419