EXKLUZIVNĚ: Protesty v Itálii
Zatímco Kyjevem otřásají podle mnohých revoluční události srovnatelné s pádem Sovětského svazu, neméně dramatický proces lze sledovat na jihu Evropy. Hnutí „Forconi“ požaduje reformu krachující ekonomiky od pracovního trhu přes daně až po euro.
Nespokojení Italové demonstrují ve znamení vidlí proti politickému establishmentu, Bruselu a slibují „Pochod na Řím“. Události v italských městech si v posledních dnech vyžádali několik zraněných demonstrantů, policistů a jednu strženou vlajku EU ze sídla Evropské komise v Římě.
Hnutí „Forconi“ vzniklo už loni na Sicílii, tehdy ještě jako součást protestu nespokojených zemědělců proti zvyšování daní. Protestující řidiči kamionů dokonce devět dní blokovali sicilské dálnice. Ve své původní podobě mělo hnutí Forconi (dle italského významu „vidle“ – jako symbol zdejších zemědělců) výrazně sicilský element, zaměřený na kritiku centrální vlády v Římě a volající po větší míře sicilské autonomie. O rok později pohltilo celou Itálii.
Požaduje reformu krachující ekonomiky od pracovního trhu přes daně až po euro. Protestuje Milán, Turín, Sicílie, regiony Benátsko i Emilia-Romagna. Mezi nejčastěji vystupujícími představiteli jsou „tváře z lidu“ jako bývalý zelinář Danilo Calvani nebo Lucio Chiavegato, veronský truhlář a ředitel sdružení drobných podnikatelů blízké Lize Severu. Giorgio Bissoli, mluvčí jedné z protestních skupin z Benátska, dobře ilustroval cíl hnutí, když prohlásil: „Vyšli jsme do ulic, abychom řekli – Dost státu, vlády, odborů! – už to nebudeme dále snášet. Náš hlavní požadavek je, aby ti všichni papaláši zmizeli od koryt!“
Vroucí kotel nespokojenců
V současnosti hnutí nespokojenců představuje vroucí kotel mnoha politických směrů a zájmů, jehož politická filozofie se dá shrnout do jedné věty: sice nevíme, co by mělo přijít po tom, ale systému je potřeba uštědřit tvrdou ránu. K sicilským zemědělcům se tak v průběhu uplynulého roku začali postupně přidávat i drobní živnostníci, prodejci, autodopravci, mladí nezaměstnaní (jejichž počet dosahuje až 40 procent) a důchodci. Protesty podporuje levicová mládež, ale i ultrapravicoví radikálové. Když se protesty přelily na sever Itálie do měst jako Milán nebo Turín, postupně se začali připojovat fotbaloví hooligans z tamějších týmů AC, Inter a Juventus, kteří řadu prozatím poklidných protestů obrátili v násilné výtržnosti.
Je otázka, jak udržet soudržnost hnutí, kde vedle sebe stojí levicoví tifosi (italští rowdies) a na straně druhé nejen podnikatelské komory blízké pravicově populistické Lize Severu, ale také členové neofašistické strany „Tříbarevný plamen“ (Fiamma Tricolore) nebo aktivisté kulturního sdružení Casa Pound, které volá po reformě fašismu, snaží se aktivistům ukazovat cestu formou různých programů pro sociálně slabé a navazuje na myšlenky dnes pozapomenutých ideologů fašismu a „konzervativní revoluce“ jako byli Julius Evola a Oswald Spengler.
Tato transverzalita a bezpartijnost celého hnutí nejvíce připomíná vznik „poujadismu“ (podle pozdějšího vůdce Pierre Poujada) ve Francii v padesátých letech. Ačkoli hnutí vzniklo mimo krajní pravici, původně jako spontánní revolta asi třiceti drobných živnostníků, obchodníků a řemeslníků proti daňovým kontrolám, jako „revolta malých proti velkým“, brzy se rozrostlo v antisemitskou a xenofobní politickou stranu UDCA, která uspěla i ve volbách, než po ekonomické konsolidaci v druhé polovině padesátých let došlo k jeho postupnému zániku. Není bez zajímavosti, že mezi poujadisty zvolenými v roce 1956 byli tři buřiči, mezi nimiž vynikal především jistý Jean-Marie Le Pen.
Fenomén takzvaných hnutí vyrůstajících zdola představuje další důkaz eroze podpory zavedených a tradičních politických stran, které jsou v očích nespokojených voličů zodpovědné za ekonomickou recesi, nezaměstnanost, sociální problémy a nejsou schopné již nabídnout funkční řešení. Na druhou stranu nedostatek vnitřní soudržnosti, absence centrálního vedení a také nedostatek finančních zdrojů dlouhodobě limituje potenciál vyvíjet soustavnou činnost, která by donutila systém k reformě, nebo k zhroucení.
Autor: Ondřej Šlechta
1439