Jižní Súdán: Od nezávislosti k občanské válce
Jižní Súdán jako nejmladší stát světa vyhlásil samostatnost na Súdánu v roce 2011. Vnitropolitická situace státu byla prakticky již od jeho vzniku velmi komplikovaná a současný konflikt lze považovat za důsledek nestability nového státu. Velmi problematickou sférou byla od počátku armáda, jejíž disciplinovanost a loajalita je předmětem mnoha pochybností. Extrémně slabá občanská společnost, nízká schopnost vlády zajistit bezpečnost ve státě a rozpad politické jednoty po dosažení samostatnosti jsou v kombinaci s rozsáhlou korupcí hlavními faktory, které utvářely dnešní stav Jižního Súdánu.
Přinášíme Vám druhý díl našeho seriálu o politické a ekonomické stabilitě v malých afrických zemích: Jižní Sudán.
Jen několik let po svém vzniku Jižní Súdán prochází vývojem, jenž podle mnohých směřuje v krvavou občanskou válku. K zatím největšímu etnickému masakru došlo uprostřed dubna v Bentiu, hlavním městě severní provincie Unity, která disponuje bohatými nalezišti ropy. Podle svědků zde rebelské jednotky zavraždily přes dvě stě civilistů údajně loajálních vládě, s níž povstalci již čtyři měsíce vedou ostré boje. Během posledních dní jsou etnickými násilnostmi zasaženy i jednotky OSN, které se snaží poskytovat ohroženým civilistům azyl na území svých základen. Zde jim ale často nejsou schopny zajistit bezpečí a samy se vystavují útokům. Obě strany konfliktu odpovědnost za tyto násilnosti popírají a svalují vinu na své protějšky, přičemž pokračují v další eskalaci násilí.
Hlavními představiteli znesvářených stran jsou současná hlava státu Salva Kiir pocházející z etnické skupiny Dinka a bývalý viceprezident Riek Machar náležící k etniku Nuer. Oba se dostali do sporu v polovině roku 2013, kdy byl Riek Machar prezidentem odvolán ze své funkce. Prezident Kiir učinil tento krok v rámci širší reorganizace mocenských struktur státu i armády, aby dle pozorovatelů upevnil svoji pozici ve fragmentující se vládní straně SPLM a prosadil mocenskou dominanci etnika Dinka. V prosinci minulého roku obvinil prezident Kiir bývalého viceprezidenta z pokusu o puč, o nějž se měl pokusit za pomoci armádních složek, které projevily nespokojenost s probíhajícími mocenskými změnami. Podle spekulací měl být podstatou celé události střet uvnitř ozbrojených složek státu. Zde se proti sobě měly postavit jednotky náležící k etniku Dinka a Nuer alokované v hlavním městě Juba. Machar však obvinění z pokusu o puč popřel a v reakci na bezprostředně hrozící represe, které později postihly jeho spojence, hlavní město opustil. Podle jeho interpretace šlo o chystanou a vyprovokovanou akci, v rámci níž prezident zlikvidoval své oponenty a dále upevnil svoji pozici. Machar prezidenta Kiira také obvinil z rozpoutání etnické nevraživosti a zpochybnil jeho legitimitu ve funkci hlavy státu, na niž si vzápětí učinil nárok.
Navzdory vládním proklamacím o potlačení puče a likvidaci rebelů spustily prosincové události sérii etnických střetů, které se následně z hlavního města rozšířily do dlouhodobě nestabilní východní provincie Jonglei a poté i do zbytku země. Riek Machar se v čele svých povstaleckých jednotek soustředí na ovládnutí severních území se strategicky důležitými ropnými nalezišti. O ty se nyní mezi rebely a vládními jednotkami, jež podporuje ugandská armáda, strhávají těžké boje. Kontrola ropných polí je v celém konfliktu klíčová, neboť výnosy z ropy tvoří naprostou většinu příjmů státního rozpočtu. I přes probíhající – a zatím neúspěšné – mírové rozhovory, které zprostředkovává etiopská vláda, se etnické násilnosti a vojenské střety šíří napříč celou zemí. Podle odhadů má dosud konflikt na svědomí desítky tisíc obětí mezi civilisty, na milion obyvatel se přitom ocitlo bez domova. Situace se stává kritickou i kvůli hrozícímu hladomoru a šíření nemocí mezi uprchlíky. Pozorovatelé se shodují na tom, že obě strany konfliktu se dopouštějí válečných zločinů od masakrů, znásilnění, výcviku dětských vojáků, až po útoky na mírové jednotky OSN bránící civilisty.
Regionální přesah a role sousedních států
V celém regionu severovýchodní Afriky vyvolávají události v Jižním Súdánu značné napětí. Intervence ugandské armády ve prospěch centrální vlády vzbuzuje nevoli Etiopie, která usiluje o zprostředkování míru mezi válčícími stranami. Tomu však přítomnost cizích jednotek v zemi brání. Existuje zde i nebezpečí přímé intervence Súdánu, který by mohl využít konflikt k získání sporného hraničního území Abyei s bohatými ropnými nalezišti. Súdán se již nepřímo angažuje prodejem zbraní oběma stranám konfliktu a dlouhodobou podporou povstalců v provincii Jonglei. Do bojů v Jižním Súdánu také zasahují rebelující povstalci z nestabilní súdánské provincie Dárfúr, kteří usilují o svržení súdánské vlády a v bojích podporují vládní jednotky Jižního Súdánu. Rebelské jednotky Rieka Machara také obviňují Egypt z podpory vládních jednotek a usilují o sblížení s Etiopií, která má s Egyptem dlouhodobě špatné vztahy. V potaz je třeba také brát rychle eskalující etno-náboženský konflikt v sousední Středoafrické republice, který má sám o sobě pro region velký destabilizační potenciál.
Další vývoj situace závisí na jednání domácích i zahraničních aktérů a na jejich vůli konflikt ukončit. Je přitom zřejmé, že pro obě strany je pokračování občanské války a její další eskalace krajně nevýhodná. Centrální vláda zjevně není schopná udržet dlouhodobě kontrolu nad severními ropnými nalezišti, která jsou pro ni životně důležitá. Stejně tak rebelové nemají kapacity k tomu, aby dosáhli svržení současného režimu a zajistit si mezinárodní uznání. Obě strany mají stejný primární cíl – dosáhnout na mocenské pozice, které znamenají přísun finančních prostředků z prodeje ropy. Tento cíl je však při neústupnosti obou stran konfliktu nedosažitelný. Pokračování patové situace by znamenalo ohrožení dodávek ropy do okolních států a také humanitární katastrofu s potenciálem destabilizace celého regionu. Tyto následky by pravděpodobně motivovaly další okolní státy k intervenci, jejímž precedentem je již probíhající angažmá ugandské armády. Zejména Súdánem by mohla být intervence vnímána jako možnost ke kompenzaci ztrát způsobených nedávným rozdělením obou států.
Vyhnout se pokračování vojenského řešení krize lze pouze tehdy, pokud se dosáhne dlouhodobě udržitelné dohody mezi oběma stranami, a to na co nejvyšší úrovni – tedy nejlépe mezi vůdci obou táborů. K dosažení tohoto cíle bude třeba vedle vůle znepřátelených stran také intenzivní úsilí mezinárodního společenství, jehož úkolem bude přivést oba tábory k jednacímu stolu. V současné době opět iniciuje tyto snahy etiopská vláda, která, jak se zdá, tentokrát narazila na příznivější podmínky, než v minulém období, kdy vyjednávání několikrát zkrachovala. Vláda Jižního Súdánu totiž oznámila propuštění několika údajných pučistů, kteří byli zadrženi v hlavním městě při prosincových událostech. K řešení krize se snaží přispět i OSN, které vedle přítomnosti svých jednotek v zemi chystá také misi vysokého představitele zmocněného k jednání s tamní vládou. Otevřena je i možnost uvalení cílených sankcí, které by měly přinutit obě válčící strany k jednání. Je zjevné, že rozsah ropných nalezišť a potenciální prostředky plynoucí z prodeje ropy mohou zajistit rozvoj celému státu a všem občanům bez ohledu na etnickou příslušnost. Problémem je ale shoda na pravidlech rozdělování těchto prostředků a vzájemná důvěra. Její vybudování je přitom v dnešních podmínkách jen těžko představitelné.
Autor: Adam Drnovský, stážista CBAP
2090