CBAP monitor 13.-19.10.

CBAP nově poskytuje pravidelný týdenní výběr z informací známých bezpečnostních a strategických think-tanků. Aktuálně přinášíme pohled na horečnou diplomatickou aktivitu ruského prezidenta Vladimira Putina v Evropě a ambivalentní přístup Turecka k Islámskému státu.

Putin hraje v Evropě na několika frontách

I když vratké příměří v Donbasu trvá, američtí a evropští politici nadále sledují výhradně na Pobaltí a Ukrajinu. Do značné míry přehlížena zůstává ruská aktivita směřující podkopávání odhodlání EU a NATO prostřednictvím „Achillovy paty“ ležící na jihovýchodě Evropy vystupňováním ekonomického, politického a kulturního vlivu v Bulharsku, Maďarsku a Srbsku, stejně jako utužováním vztahů s tradičně vůči Rusku vstřícnějšími státy jako je Rakousko, Finsko, či Itálie.

Počátkem měsíce si bulharští voliči zvolili fragmentované Národní shromáždění, ale bývalý proevropský středopravicový premiér Bojko Borisov se patrně vrátí k moci s menšinovou vládou. Jedním z prvních rozhodnutí pak bude zda pokračovat v projektu plynovodu South Stream, jímž by měla proudit ruská surovina přes Bulharsko do Rakouska, Maďarska a zbytku Jižní Evropy. Projekt plynovodu byl ve skutečnosti jedním z důvodů pádu předchozí středolevé koaliční vlády.

Mezitím sousední Maďarsko zažívá posun politické kultury blíže ruské a vzdaluje se politickým normám EU. Premiér Viktor Orbán chce budovat “neliberální stát” a disponuje dvoutřetinovou většinou, jež mu umožňuje změnit ústavu, přepsat volební zákon a zavést zákony omezující svobodu tisku.

Srbsko se zrovna zdá být orientováno více na západ než na východ, ale prezident Tomislav Nikolić a premiér Aleksandar Vučić jsou oba spojeni se středopravicovou Srbskou pokrokovou stranou, jsou to bývalí nacionalisté a nejvíce proruští lídři, jaké Srbsko mělo za posledních deset let.

Navíc v červenci letošního roku navštívil ruský prezident Rakousko, jehož představitelé následně potvrdili participaci na plynovodu South Stream. Podobná cesta vedla do Finska, kde při jednání s tamějšími představiteli vyjádřil nespokojenost s protiruskými sankcemi.

George Friedman (Stratfor): Putin´s Multifront Diplomacy in Europe

Turecká zahraniční politika musí změnit své priority

Turecko se i ve chvíli, kdy IS téměř dosáhl jeho hranic, nehodlá vzdát svých dvou dlouhodobých cílů: změnit režim v Sýrii a potlačovat jakékoliv snahy o kurdskou autonomii. A vedle toho musí bojovat proti IS.

Jde o velice riskantní strategii. Turecku totiž hrozí, že nedosáhne ani jednoho z těchto cílů a navíc promarní jedinečnou příležitost přispět ke stabilizaci regionu. Turecko stále předpokládá, že jeho nečinnost ohledně obléhání kurdského Kobanê neohrozí mírový proces s jeho vlastní kurdskou menšinou.

Ankara má problém s tím, že je město ovládáno lidmi spojenými se Stranou kurdských pracujících (PKK), která je v Turecku ilegální. Navíc je považuje za spojence Assadova režimu. Problematická je i míra autonomie, kterou si zajistil kurdský region v Sýrii, protože by se mohl stát základním kamenem nezávislého Kurdistánu. Navíc má vláda obavy, že PKK bude vedle IS i přes příměří bojovat i proti Turecku. Problematická je i míra autonomie, kterou si zajistil kurdský region v Sýrii, protože by se mohl stát základním kamenem nezávislého Kurdistánu.

Výsledkem turecké nečinnosti jsou velké demonstrace v pěti převážně kurdských měst na jihu Turecka. Kurdské vedení dokonce vyhrožuje ukončení mírových rozhovorů, pokud Kobanê padne do rukou IS.

Turecký parlament sice před nedávnem schválil vyslání tureckých jednotek do Sýrie a Iráku k boji proti terorismu, nicméně vláda za svoji účast v protiislamistické koalici požaduje americkou podporu změny režimu v Sýrii. Pro Západ je však hlavním problémem IS a pro turecké vytáčky nemá příliš pochopení.

Podle Üngana prosazování Assadova odstranění stojí Turecko neúměrné množství politického kapitál, který mu pak chybí pro mobilizaci spojenců ve věci uprchlické krize. Již teď je v Turecku přítomno více než 1,4 milionu uprchlíků, což znamená vládní výdaje ve výši 3,5 miliardy dolarů.

Místo nemístných požadavků na své západní partnery by se Turecko mělo prezentovat spíše jako klíčový partner pro boj s džihádismem a na tomto základě si získat podporu pro řešení uprchlické krize.

Mít odstranění Assada jako nejvyšší bod své politické agendy ve chvíli, kdy téměř na jeho hranicích si upevňují pozice brutální džihadisté a možné přerušení mírových rozhovorů s PKK ohrožuje jeho národní bezpečnost, je nesmysl. Proto je třeba, aby turecká zahraniční politika zásadně změnila své priority.

Sinan Ülgen (Carnegie Europe): Turkey’s Dangerous Bet on Syria

Turecké a kurdské otazníky v Kobanê

Současná situace v Kobanê znamená značná politická a společenská rizika pro Turecko i Kurdy. Obranu Kobanê zajišťuje Demokratická sjednocená strana (PYD) a její ozbrojené křídlo YPG. Turecko odmítlo dovolit bojovníkům PYD přechod přes své území do Kobanê kvůli jejímu spojení s ilegální PKK.

Turecká neochota k akci proti džihádistům vedla k masovým protestům, které si mezi 8. a 10. říjnem vyžádaly nejméně 30 obětí. Američané vidí záchranu Kobanê jako nereálnou, Turecku se do ní nechce a celkově se zdá, že jde o strategicky nevýznamnou enklávu.

Vzhledem k dosavadnímu působení IS je však nabíledni, že po dobytí se Kobanê může stát další Srebrenicou – s tureckou armádou a všemi světovými médii jen tři kilometry od města. Zabránit masakru by bylo možné zorganizováním přesunu 10 tisíc Kurdů z Kobanê do Turecka.

Porážka syrských Kurdů by znamenala, že by z občanské války zmizela jediná síla, která stojí stranou náboženského sektářství a je pevně odhodlána vzdorovat IS a dalším radikálním skupinám. Zatímco Kobane je podle mnohých dávno ztraceno, otázkou zůstává budoucnost dvou větších kurdských regionů v Sýrii – Afrin a Kámišlí.

Kámišlí sousedí s iráckým Kurdistánem. Tato skutečnost společně s jeho velkou rozlohou může vyvolávat strach Ankary, Damašku a Baghdádu ze vzniku nezávislého kurdského státu.

Pokud by však obě oblasti padly do rukou IS, znamenalo by to bouřlivou reakci kurdských komunit v Turecku a západní Evropě. Pokud by došlo k úplnému kolapsu tzv. mírového procesu, mohlo by to znamenat i porážku Erdoganovy vládní AKP v legislativních volbách v červnu 2015.

Turecká vláda by si měla uvědomit, že trvat na svržení Assada a irelevantní bezletové zóně a současně se významněji neúčastnit koaličních snah o porážku IS z Turecka činí neužitečného člena NATO.

Navíc, pokud dopustí násilí na Kurdech v Sýrii, vrátí se mu to v podobě vlny násilí ze strany tureckých Kurdů. PKK by zase měla mít na paměti svou velikou zodpovědnost v Turecku a uvědomit si, že by sotva těžila z násilí šířícího se napříč zemí.

Marc Pierin (Carnegie Europe): Kobanê and Beyond: Unfathomable Risks for Turkey and the Kurds

Připravili Ondřej Šlechta a Bohumír Žídek

733