Jak dál v Libyi?

Občanská válka v Libyi se každým dnem zhoršuje. Země je roztříštěná mezi dvě frakce, které jsou tvořeny nesourodou koalicí ozbrojenců. K tomu aby bylo možné znovu obnovit dnes „zamrzlý“ přechod k demokracii, provést referendum o nové ústavě, připravit nové volby a vytvořit alespoň nějaký prostor pro existenci národní politiky, je třeba vytvořit podmínky míru a stability. S přihlédnutím k současné situaci je jasné, že se Libye z chaosu občanské války sama nedostane.

Zahraniční média a lokální aktéři často prezentují konflikt v Libyi jako střet dvou protichůdných táborů – “islamistů”, jejich Generálního národního kongresu, ozbrojených složek Fajr Libya (v češtině Libyjský úsvit) a “liberálů” seskupených kolem nově zvoleného parlamentu pod ochranou Libyjské národní armády. Skutečnost je však mnohem komplexnější. Islámský tábor je tvořen pragmatickými politiky Muslimského bratrstva, obchodníky, minoritními etnickými skupinami, revolučními brigádami a také islámskými extremisty. Na druhé straně stojí takzvaní liberálové, jedná se o elity ze sekularizované diaspory, salafisty, minoritu Tubu z jihu Libye, kmenové ozbrojence, federalisty a část Libyjských ozbrojených složek. Každá z těchto složek však má vlastní identitu, a není spojena žádnou ideologií, ale spíše principem “nepřítel mého nepřítele je můj přítel”. Vznik této roztříštěnosti umožnila i zahraniční podpora, která způsobila rychlý postup revoluce bez nutnosti centrálního řízení jednotlivých ozbrojených skupin. Ty se zformovaly na geografických, ideologických, kmenových a dokonce i rodinných principech. Libye je v tomto okamžiku kontrolována stovkami skupin, z nichž každá kontroluje jistou část území. Je tedy možné říci, že se v Libyi nejedná o celonárodní konflikt, ale spíše o soubor lokálních konfliktů.

Libyjská společnost je vnitřně extrémně fragmentová. Z části je to způsobeno původní Kaddáfího “sociální alchymií”. Na druhé straně je tato fragmentace výsledkem revolucí z roku 2011. Místo očekávaného „oživení“ vlivu jednotlivých kmenů na integritu společnosti se stal pravý opak. Může za to především nekontrolovatelný příliv zbraní a uplatňování principu “síla před dialogem”. Kmeny ztratily vliv zejména na mladé a zároveň nemají dostatek účinných nástrojů pro vyjednávání míru. V Libyi vzniká mocenské vakuum a neexistují jiné (státní) instituce, které by kmeny nahradily.

Dva roky po konci revoluce bylo v Libyi přítomno 250 000 registrovaných vojáků, kteří bojovali za různá uskupení, ale ani jedno z nich nebylo pod občanskou kontrolou. Tento stav způsobil, že se samotní občané začali vyzbrojovat. Dnes má téměř každá rodina k dispozici jednu automatickou pušku. Snadný přístup ke zbraním umožnil jednotlivcům nebo skupinám zmaření jakékoli snahy o mír. Navíc, přítomnost množství bojujících skupin snižuje legitimitu kterékoliv skupiny, která by zasedla za jednací stůl.

Dalším problémem je neexistence státních institucí. Libye nikdy neměla silné státní instituce, kromě těch, které byly vytvořeny pro kontrolu ropy. Po pádu Kaddáfího režimu se jakákoli centralizovaná forma vládnutí rozpadla. Všeobecná slabost státu byla evidentní při pohledu na absenci dvou nejpodstatnějších složek státu: armády a policie. K tomuto problému se přidal ještě fakt, že jednotlivé skupiny neměly zájem vytvořit nové legitimní ozbrojené složky, naopak se snažily podporovat vlastní milice. Pro případné vyřešení konfliktu znamená absence státních silových složek hrozbu nerespektování uzavřených dohod.

Pro úplný obraz o situaci v Libyi je třeba podotknout, že kořeny nepokojů sahají za její hranice. Problematická je v tomto ohledu islamistická propaganda, ve které je Západ zobrazován jako křižák v boji proti Islámu. Z tohoto důvodu nechtějí západní státy zasahovat v Libyi přímo, a proto v boji proti terorismu podporují jednotlivé koalice, které se snaží tvářit jako protiteroristické. Tyto režimy za teroristy ale považují také legitimní muslimské politiky. Právě zde leží nebezpečí pomoci: podporou “antiteroristů” způsobují západní státy posílení naratívu extremistických skupin. Navíc obě strany konfliktu jsou podporovány regionálními rivaly – Katar a Turecko podporují “islamisty”, zatímco Egypt, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie podporují “liberály”.

Jak tedy postupovat v Libyi? V prvé řadě je třeba zabránit rozpadu země, což by v konečném důsledku mohlo vést i k dalšímu přílivu imigrantů do Evropy. Klíčovou roli by proto měla hrát EU za podpory Africké unie nebo Arabské ligy.  Cílem by mělo být vytvoření vlády národní jednoty, ale aby takový projekt měl šanci, je třeba zajistit jeho „ochranu“. Libye však nedisponuje ozbrojenými složkami, které by takový proces garantovaly, proto bude muset přijít podpora ze zahraničí ve formě peacekeepingové mise. Tato mise by však neměla přicházet ze Západu ale z muslimských „nezaujatých“ států. Je také  nezbytné, aby se zaměřovala pouze na ochranu klíčových politických instituci a neměla „jiné ambice“.

Autor: Branislav Mičko

849