Český přístup ke kolektivní obraně

Česká společnost, jak ukázaly nedávné sociologické průzkumy, velmi citlivě vnímá zhoršující se bezpečnostní situaci, především v blízkých regionech Evropy.

V této souvislosti se zcela logicky nabízí otázka, do jaké míry je zajištění obrany naší země záležitostí čistě individuální nebo kolektivní, vyplývající ze členství v mezinárodních bezpečnostních strukturách. Objevily se názory (např. Neviditelný pes „Jsme přece v NATO,ne?“ – 17.7. 2015) , že naše členství v NATO nám vlastně neposkytuje garanci a v případě napadení naší země se nám ze strany Aliance nemusí nutně dostat vojenské pomoci. Zastánci těchto názorů se odvolávají na článek 5 Severoatlantickou smlouvy, ve kterém je přímá vojenská pomoc členskému státu zmíněna jako jedna z variant pomoci.

Článek č. 5 skutečně hovoří o tom, že v případě napadení členského státu, ostatní členové podniknou takovou akci, kterou budou považovat za nutnou s tím, že vojenská pomoc je jednou z variant, doslova se uvádí: „…že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru.“

Na stejném principu je založena i Lisabonská smlouva: „Pokud se členský stát (Evropské unie) stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci, v souladu s článkem 51 Charty Organizace spojených národů.

Interpretovat podstatu obou citovaných článků, jako „negarantování“ vojenské pomoci ze strany koaličních partnerů v případě napadení, by bylo velmi zavádějící.

V prvé řadě je nutné si uvědomit, že zajištění obrany, resp. sebeobrany každé země vychází z Charty OSN, čl. 51. Charta OSN v otázkách bezpečnosti dále deleguje širší pravomoci Radě bezpečnosti OSN (dále RB OSN). Podle článku 42 je možné použít sílu s mandátem RB OSN, resp. její konkrétní rezoluce. Rezoluce RB OSN nemusí být omezena pouze na případy agrese či ozbrojeného útoku, ale může interpretovat „hrozby mezinárodnímu míru a bezpečnosti“ široce, a to včetně případů genocidy, mezinárodního terorismu nebo šíření ZHN. Zároveň, podle článku 25, jsou všechny členské státy povinny rozhodnutí RB OSN respektovat a naplňovat. V této souvislosti může být v rezoluci RB OSN obsaženo i použití vojenské síly a RB OSN může tak požádat NATO nebo EU o poskytnutí vojenských prostředků nebo o přímou realizaci vojenské akce.

Každý vojenský i nevojenský konflikt a jeho řešení, je v současné době věcí mezinárodních organizací, současné konflikty jsou toho důkazem.V případě napadení naší země by tomu nebylo jinak. V prvé řadě by byl aktivován již zmíněný článek 5 Severoatlantickou smlouvy. Na základě něho by Aliance podnikla kroky, na kterých by se dohodla, i když by se nutně nemuselo jednat o vojenskou akci. Podobný postoj by zaujala i EU v rámci Lisabonské smlouvy. Vzniklou situaci by řešila i RB OSN, která by přijala rezoluci závaznou pro všechny aktéry konfliktu. Uvedený postup se může zdát hodně alibistický, poněvadž každý z jeho kroků má své „ale“. Nikdo ale nemůže zpochybnit, že bychom v případě vojenské agrese zůstali úplně sami. Konflikt, ať už vojenské nebo nevojenské povahy, by dal do pohybu celý mezinárodní bezpečnostní mechanismus.

Diskuze o zajištění naší bezpečnosti ukazuje na jeden zásadní fakt, a tím je náš postoj k mezinárodním organizacím, zejména k NATO a EU. Vstup do obou organizací byl přijímán českou společnosti spíše „chladně“. Na jedné straně nás těšilo, že se formálně vracíme zpět mezi demokratické země, zároveň jsme to vnímali jako pragmatický krok, který nás může někam posunout. Je to ale právě „pouhý“ pragmatismus, který převládl v našem uvažování. Řešení řecké krize nebo migrace jsou konkrétními příklady postoje naší země k řešení společných problémů. Nás se problémy Řecka netýkají, nejsme členy eurozóny, tak proč bychom přispívali na jeho stabilitu, to je náš „pragmatický“ postoj. Nikoho tak nemůže překvapit, že se objevují názory zpochybňující solidaritu našich partnerů v rámci pomoci při vojenského konfliktu. Ano, pokud naši partneři uvažují stejně jako my, opravdu nám nikdo žádnou vojenskou pomoc nepošle.

Autor: Tomáš Kolomazník

 

837