CBAP Monitor: Arabský svět – říjen 2015

Putinova „ruská ruleta“ v Sýrii • Boko Haram rozšiřuje svůj regionální vliv • Sporné ostrovy mezi Arabskými emiráty a Íránem

Putinova „ruská ruleta“ v Sýrii

• Zdroj: Carnegie Middle East Center

Ruská intervence v Sýrii už přinesla některé okamžité dopady. Posílila morálku „loajalistů“ Asadova režimu, ukončila možnost turecké intervence na severu Sýrie. Tyto cíle dosáhlo Rusko s minimálními náklady. Budoucnost intervence je však interpretována různě. Na jedné straně bývá zveličována islamisty, kteří předpokládají velkou pozemní intervenci, která podle jejich očekávání skončí „druhým“ ruským Afghánistánem. Na druhé straně podporovatelé Asadova režimu očekávají změnu mezinárodní atmosféry, která umožní režimu zvítězit. Skutečné ruské cíle jsou však pravděpodobně nejblíže tomu, co Putin popsal jako „stabilizaci legitimní autority“. Je však zřejmé, že minimálně navenek je součástí této stabilizace i udržení Asada u moci.

Pro diplomacii z toho plynou dvě možnosti. První je mezinárodní podpora probíhající snahy speciálního vyslance OSN o vytvoření pracovních skupin, které by připravily přechodné dohody ve čtyřech klíčových oblastech. Ruská intervence však změnila pohled opozice na tyto pracovní skupiny, které nyní chápou jen jako nástroj na reprodukci režimu. Druhou možností je omezené příměří, které vyjednal Írán 22. září. Ruská intervence nemění situaci do té míry, aby byla schopna vynutit všeobecnou politickou dohodu, ale může spustit příměří, které by umožnilo všem stranám bojovat nejprve proti Islámskému státu.

Boko Haram rozšiřuje svůj regionální vliv

• Zdroj: Regional Center for Strategic Studies

Povaha operací nigerijské skupiny Boko Haram se od jejího spojení s Islámským státem v březnu letošního roku změnila. Tato teroristická organizace vystupňovala své aktivity a začala operovat ve větší části západní Afriky, včetně Kamerunu, Nigeru a Čadu. Operace přinesla několik implikací, které v první řadě poukazují na zvýšenou sílu této skupiny a její schopnost provést různé druhy útoků paralelně. Za druhé, používání taktik městského boje naznačuje, že primárním cílem Boko Haram je armáda, oficiální autority a školy. Za třetí, v nedávných útocích se skupiny orientují na získání velkých částí území, což naznačuje snahu vytvořit Islámský stát.

Zdá se, že za těmito útoky je několik motivů. Především vytvoření „kalifátu“ v Africe, což je jedním z dlouhodobých cílů Boko Haram, který byl posílen spojením s IS. Dalším je rozšíření vlivu do okolních států ve snaze získat další zdroje a pomstít se sousedním státům za jejich účast v mezinárodní protiteroristické koalici. Právě tato koalice byla v minulosti úspěšná v potlačení Boko Haram v Nigérii, avšak v současnosti čelí několika problémům. Nejproblematičtějším se zdá neexistence dlouhodobé strategie při boji s touto teroristickou organizací. Druhým problémem je nedostatečná efektivita spojeneckých armád, z nichž téměř žádná (kromě Čadu) nemá zkušenosti v boji v městském prostředí. Posledním problémem jsou rozdílné zájmy zúčastněných států. Tento fakt může mít za následek, že jeden stát bude upřednostňovat vlastní stabilitu před tou regionální.

Sporné ostrovy mezi Arabskými emiráty a Íránem

• Zdroj: Gulf Research Center

Spor o ostrovy Abu Musa, Malý Tunb a Velký Tunb se mezi Íránem a Spojenými arabskými emiráty táhne od 70. let a od doby odchodu Velké Británie z této oblasti. Ostrovy jsou strategicky důležité pro kontrolu dopravy v Hormuzském průlivu. Íránské nároky na ostrovy jsou ve své podstatě dlouhodobé a sahají až do antiky, ovšem neexistuje téměř žádná dokumentace, která to dokazuje. Írán se hned po odchodu Velké Británie v 70. letech rozhodl ostrovy okupovat. Na druhé straně nároky Spojených arabských emirátů (SAE) pocházejí z 19. století a odvolávají se na dokumenty uložené v britských archivech. SAE se tuto situaci snažily několikrát řešit na mezinárodních fórech a získaly podporu jak Arabské ligy, tak i Evropské Unie. V dnešní době je snaha posunout spor před Mezinárodní soudní dvůr, avšak Írán dlouhodobě blokuje jakoukoliv mezinárodní arbitráž. Jedinou možností řešení sporu tedy představují bilaterální jednání, které však zatím nepřinesly žádný posun. Z tohoto důvodu je možné tvrdit, že Írán arbitráž odmítá, neboť si je vědom nedostatečnosti svých argumentů. Do budoucna se tedy zdá, že řešení tohoto sporu bude spíše politické a nikoliv právní, což samo o sobě může být dostatečně problematické, nakolik Írán do tohoto sporu vložil jistou dávku „národní hrdosti“.

Zpracoval: Branislav Mičko

1034