CBAP Monitor: EU – květen 2016

Návrh nového dokumentu: Německo posílí vojenskou roli na světové scéně • Armáda Evropské unie: Čtyři důvody proč se to nikdy nestane • Krize ve vztahu Evropské unie s Tureckem

Návrh nového dokumentu: Německo posílí vojenskou roli na světové scéně

Deutsche Welle

Podle bílé knihy je Německo připraveno hrát větší vojenskou roli při udržování globální bezpečnosti. Návrh dokumentu uvádí možný odklon od poválečné éry německé vojenské zdrženlivosti. Vládní dokument o bezpečnostní politice, zveřejněný v médiích také uvádí, že Německo je stále intenzívněji vnímáno jako klíčový evropský aktér, a proto má odpovědnost aktivně pomáhat při formování globálních pravidel. Dokument pojednává i o tom, že Německo je schopno udělat více zejména v současné situaci, kdy se globální komunita potýká s hrozbami jako terorismus vedený Islámským státem, kybernetické útoky, či stále agresivnější politika Ruska. Dokument také zdůrazňuje, že se Německo nechystá uskutečňovat jednostranné vojenské akce, ale místo toho se spoléhá na společné závazky členských států EU a také úzkou spolupráci s NATO a USA.

Nový formát dokumentu pojednávající o bezpečnostních otázkách- tzv. bílá kniha- se poprvé objevila již v roce 2006. Cílem tohoto dokumentu je poskytnutí směrnic pro budoucí fungování německých ozbrojených sil. Ministr zahraničních věcí a obrany spolu s kancléřkou Angelou Merkelovou přijali návrh plánu, který by měl být projednán v parlamentu do konce června. Tento dokument se objevil jen dva týdny poté, co ministryně obrany Ursula von Der Leyen oznámila navyšování počtů sil, poprvé od roku 1990. Německá armáda byla postupně zmenšována od ukončení Studené války, kdy bylo Německo sjednoceno. V této době německé ozbrojené síly měly více než 800 tisíc vojenských a civilních zaměstnanců. Podle vládních úředníků čísla od té doby dramaticky klesala na přibližně 185 tisíc vojáků a asi 56 tisíc civilistů.

Po téměř 25 letech, pro které byla charakteristická zejména eliminace armády, plánuje Německo navýšení o téměř 14 300 nových vojáků a 4 400 civilních vojáků v sedmiletém horizontu. Německo se chystá klást důraz zejména na efektivnější školení a přípravu členů ozbrojených složek. Dokument poukazuje i na nezbytné navýšení finančních prostředků investovaných do armády.

Armáda Evropské unie: Čtyři důvody proč se to nikdy nestane

Centre for European Reform – Sophia Besch

V březnu 2015 obhajoval prezident Evropské komise Jean-Claude Juncker myšlenku společné armády, jakožto prostředku ke zvýšení významu EU na světové scéně. Vznik ozbrojených sil EU, jejichž hlavním úkolem by bylo obraňováni hranic, by znamenal kvalitativní změnu politiky EU v oblasti teritoriální obrany. Díky Společné bezpečnostní a obranné politice je dnes EU schopna zajišťovat humanitární a záchranné mise, krizový management a udržování míru.

Společná bezpečnostní a obranná politika však nezahrnuje kolektivní obranu teritoria EU.
Členské státy se nechtějí vzdát své suverenity ve prospěch společné obranné politiky. Rozhodnutí o obraně, jako i zahraniční politice, vyžaduje jednomyslnost Rady ministrů. David Cameron ve svém projevu dne 9. května prohlásil, že návrhy o armádě EU jsou výmysl, národní bezpečnost je v kompetenci států a Velká Británie bude vetovat jakýkoliv náznak o společné armádě. Euro nadšenci naopak tvrdí, že vzhledem k několika bezpečnostním hrozbám na hranicích EU by se mělo evropské obranné úsilí stát důvěryhodnějším. Ten, kdo vyhraje listopadové prezidentské volby v USA, bude pravděpodobně vyvíjet větší tlak na své evropské spojence a bude investovat více peněz pro vlastní bezpečnost Spojených států. V současnosti v obou politických klubech USA narůstá frustrace z faktu, že pouze pět z 28 členů NATO plní stanovené cíle NATO a ročně vynakládá 2% HDP na obranu. EU bude muset reagovat na tlak ze strany USA, jinak by riskovala budoucnost transatlantické spolupráce. Potřeba větší integrace EU by však určitě neměla nabýt podobu společné armády.

Existují 4 důvody, proč společná armáda EU zůstane iluzí:

První z důležitých aspektů představuje historie, která nerovnoměrně formovala obrannou kulturu různých zemí. Některé země proto dokáží lépe spolupracovat s ostatními. Zastánci společné obrany často odkazují na stávající příklady různých zemí, které integrovali své armády jako vzor pro Panevropské síly. Jako příklad uvádějí skandinávskou obrannou spolupráci (NORDIC) a nizozemsko-německou spolupráci, v rámci níž tyto země efektivně sdílejí vojáky, tanky, či další vojenské vybavení. V tomto případě je důležité dodat, že nizozemsko-německá spolupráce byla hnána zejména ekonomicky. Spolupráce mezi těmito země byla možná jen proto, že obě armády měly mezi sebou již dlouholeté vazby: společnou centrálu, aktivní od roku 1995 a společné politické procesy, které předcházely vojenskému nasazení. Bez těchto podobností by spolupráce fungovala mnohem hůře. Dobrou ilustrací je společná německo-francouzská brigáda. V Afghánistánu se tyto dvě země nemohly shodnout ohledně přijatelné úrovně rizika pro vojáky. Problém by možná byl ještě výraznější v mnohonárodnostní armádě, jakou by vytvořila EU.

Obrovský problém- zejména během krize- by představoval také nedostatek sdílené vize v otázce použití ozbrojené síly. Členské státy by mohly preferovat udržení svrchovanosti, což by znamenalo, že by nasazení jednotek mohlo být blokováno jedinou vládou. V roce 2007 vznikly bojové skupiny EU, které se skládají z rotujících vojáků členských států. Tito vojáci by měli být teoreticky schopni a připraveni na nasazení do deset dnů. V praxi však tyto bojové skupiny nebyly nikdy použity.

Třetí problém spočívá v tom, že některé členské státy se obávají faktu, že by armáda EU mohla konkurovat strukturám NATO. V současnosti až 22 z 28 členských států EU, jsou členy NATO. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg vyzývá Evropany, aby zabránili duplikování NATO. Peníze, které by státy investovaly do společné armády EU, by na druhou stranu znamenaly obrovskou ztrátu financí pro alianci NATO. V rámci vztahu mezi NATO a EU můžeme rozdělit členské státy na dva proudy. První skupinu představují tzv. “Gaullisti”, kteří zastávají silnou a nezávislou “Evropu obrany”. Protipól představují tzv. “Atlanticisti”, pro které NATO představuje významného garanta evropské bezpečnosti a kteří upřednostňují silné zasahování ze strany USA. Státy střední a východní Evropy vidí USA zejména jako klíčového aktéra zajišťujícího obranu před agresivním Ruskem. Proto tyto země odmítly vizi společné armády EU a vyjádřili tak preferenci pro NATO. Nepředpokládá se, že by se priority těchto zemí mohly v dohledné době měnit.

Poslední důvod představuje fakt, že armáda EU by mohla být v rozporu s politikou klíčových hlavních měst Evropské unie. Paříž, i když není výslovně proti myšlence společné armády, by si raději naklonila zbytek Evropy pro podporu francouzských operací v Mali a Sahelu. Británie považuje všechny debaty o společné armádě EU za nebezpečné. Irsko, které horlivě střeží svou neutralitu, odmítá představu společné armády, přičemž se odvolává na znění Lisabonské smlouvy, která vznik takové síly neurčuje. Údajný německý závazek vytvořit společnou armádu je také slabší, než by se na první pohled mohlo zdát. Přestože je projekt součástí smlouvy vládní koalice a je podpořen téměř všemi politickými stranami, němečtí politici zdůrazňují jeho dlouhodobý charakter.

I když je zjevné, že by EU mohla a měla posílit obranu EU, zdá se, že vznik společné armády v dohledné budoucnosti nehrozí. Společně představují členské státy EU po USA druhého největšího investora na obranu. EU však- na rozdíl od USA- nepřispívá dostatečně do vojenského rozpočtu.

Dosud bylo zaznamenáno několik pozitivních aspektů. Jediným z nich je vytvoření Evropské obranné agentury, jejímž úkolem je koordinovat obranné plánování mezi členskými zeměmi. Dalším úspěchem je vznik Nadnárodního velitelství evropské letecké dopravy, které velí téměř 150 letadlům z Belgie, Francie, Německa, či Beneluxu. Hlavním úkolem je určování co nejefektivnějšího využívání letadel, přičemž každá z členských zemí může odmítnout účast v konkrétní operaci, aniž by blokovala ostatní.

EU je schopna vytvořit přidanou hodnotu evropské obrany integrací evropských obranných trhů, a to koordinací projektů nadnárodních zakázek. Evropští lídři by proto neměli dovolit debaty o vzniku společné armády EU, ale zvolit si takovou cestu, aby co nejlépe naplnili obranné potřeby členských států.

Krize ve vztahu Evropské unie s Tureckem

Carnegie Europe – Marc Pierini

V posledních čtyřech týdnech se směřování Turecka vzdálilo od norem EU. Německá kancléřka Angela Merkelová vyjádřila kritiku vůči turecké politice a turečtí lídři na ni reagovali několika hrozbami o zrušení uprchlické dohody, kterou Ankara uzavřela s EU v březnu 2016. Turecký prezident Erdogan v poslední době zvolil autoritativní cestu, která mu přináší nové pravomoci, ale zároveň omezení, které se týkají právního státu. Erdogan koncem května uvedl do úřadu nového „vyhovujícího“ premiéra Binaliho Yildirima. Spolu s novým premiérem jsou pryč všechny aspekty parlamentního režimu. Nový premiér prohlásil, že jeho hlavní prioritou je sladění ústavy s de facto prezidentským režimem. Je pravděpodobné, že následující parlamentní volby budou znamenat existenci tří stran v parlamentu. V tomto parlamentu nebudou mít zastoupení Kurdové a vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje získá většinu. Tyto skutečnosti by dále s určitostí vedly ke vzniku nové ústavy, jejíž principy by nebyly v souladu s normami EU. Prezident Erdogan dosahuje absolutní moc i bez EU a její normy se pro něj staly naopak překážkou. Možný scénář tedy představuje i odložení přístupových jednání Turecka o vstupu do EU.

Merkelová na setkání s prezidentem Erdoganem, které se uskutečnilo dne 23. května v Istanbulu, ostře kritizovala zrušení poslanecké imunity pro zákonodárce podezřelé z napomáhání teroristům. Stejně tak opakovala požadavky EU vůči Turecku, a to konkrétně změnu právních předpisů v boji proti terorismu. Toto kritérium je požadováno již od roku 2013, kdy turecký prezident prohlásil, že nebude měnit ústavu v zájmu dosažení bezvízového režimu pro turecké občany cestující do zemí EU. Nesplnění artikulovaných požadavků by mohlo zkomplikovat a zmařit celou uprchlickou dohodu. Pokud se jedná o uprchlickou dohodu mezi EU a Tureckem, německá kancléřka nemá žádnou šanci přesvědčit Evropský parlament a Evropskou radu, aby zjemnily své požadavky ohledně protiteroristických zákonů.

Zastrašování Turecka o odvolání celní unie mezi EU a Tureckem by měla vážné následky hlavně pro Turecko, nikoliv EU.

Zpracovala: Adriána Oboňová

699